Znova jsem zaklel a sesunul se k zemi. Krvácení neustalo. Po noze mi stékala krev v barvě roztaveného zlata.
Roztrhl jsem si halenu a kus látky si kolem nohy pečlivě zavázal a se zatnutými zuby se postavil, opřený o luk.
Vydechl jsem a luskl prsty, aby magie sesbírala šípy. Plný toulec se mi objevil zase na rameni a já se rozešel ke dveřím. Co když jsou mrtví?
Co když je ten parchant zabil?
Zrychlil jsem krok a spíše druhou nohu táhl za sebou. Rána se sice hojila pomalu, ale hojila se... A to bylo dobře.
Vrazil jsem rukou do obrovských světlých dveří, které zdobily znaky z.. Z krve dobrých démonů.
Udělalo se mi špatně. Jak to, že jsem si toho všiml až teď?
Zaklel jsem a znova žduchl do dveří, až se konečně odsunuly. V noze mi divoce zaškubalo, když jsem se rozběhl a proklouzl škvírou mezi dveřmi. Zkameněl jsem.
Přímo před mým obličejem se objevila tlama plná ostrých bílých tesáků. Monstrum zavrčelo a ten zvuk mi otřásl kostmi. Zamračil jsem se a opřel se o dveře, které se ani nehnuly.
Propalovaly mne dvě krví podlité vypoulené oči a vzduchem kolem nás vířil jeho rozeklaný jazyk.
„Omlouvám se." řekl jsem potichu, když jsem zpozoroval vztek v Junových očích a se zaúpěním poklekl a před očima se mi z bolesti objevily mžitky.
„Myslíš si, že jsem vás zradil?" zašeptal jsem a upřel jsem oči na Victorii, která stála kousek od Juny v pravé podobě. Jako odpověď mi bylo další, tentokrát zlověstnější zavrčení, když na mě vycenil tesáky v barvě mléčného skla. Sklopil jsem zrak na podlahu politou zapáchající černou krví a sykavě se nadechl.
„Obstaral jsem Vám důležitý čas... Zabij mne rychle, za to, že jsem nedodržel slib." řekl jsem klidně a povzdechl si. Nesmí se dozvědět o Sammaelovi, nesmí mít strach... Musí zavřít ten prokletý portál a vypadnout odtud, dokud bude čas. ČAS, který jsem pro ně získal. Čas, který zachrání tisíce životů Eldolasu. Čas, jenž bude stát život jen jednoho z nich...
Čas.
Znovu zavrčel a jeho teplý dech jsem ucítil na kůži. Tolik let... let, kdy jsem se procházel po naší i lidské zemi...
Zavřel jsem oči a začal potichu zpívat.
Zpíval jsem píseň tak starou, že možná byla zapomenuta už před věky věků. Možná jsem byl jediný, který si pamatoval slova. Slova o utrpení, cti a pýše. O radosti i smutku. O bolesti a citech. Ta píseň byla spíše modlitba pro ztracené duše, ale byla opravdu tak stará, že by ji kdekdo mohl za obyčejnou píseň považovat. Vzhlédl jsem k té lidské dívce, jež plakala. Pousmál jsem se.
Plakala, jakoby mi rozuměla. Některá slova byla ještě z dob andělských, kdy démoni nevládli světu... Z dob, kdy jsem nebyl na světě ani já.
Zadíval jsem se jí do očí a usmál se znova. V tom úsměvu byl krátký vzkaz, který mohla vidět a slyšet pouze ona. Jen ona...
Do mé melodie mi skočilo další dlouhé nepřátelské zavrčení a když jsem vydechl poslední slova, vzduchem se prohnaly drápy jako nablýskané ostří. Byl jsem připravený.
Svět se zastavil a drápy mi prosekly hrdlo. Chabě jsem se usmál a vytlačil z mysli Victoriin křik.
Zlaté kapky tančily ve vzduchu, vytvářely obrazce, v nichž se zračil můj život. Zem pode mnou se zbarvila do zlata a odehnala černotu.
Začal jsem zářit.
Nejdříve nepatrně a nakonec tak prudce, až se celá místnost potopila do třpytivě zlaté. Do barvy mé krve.
Lustr nad našimi hlavami se rozhoupal a když se mi před očima svět zase pohnul, viděl jsem, jak padá na zem a tříští se o mrtvá těla zakletých démonů. O krev na mramorových kachlích, o zem...
Úplně stejně, jako můj nesmrtelný život, který byl vlastně tak křehký.
Věděl jsem, že se odtud nedostanu živý. A Sammael určitě také.
Záře pominula a s ním i můj úsměv.
Hlava mi klesla k zemi a stáhla zbytek těla do zlaté kaluže pod mýma nohama. Vlasy mi vlály všude kolem, jako rozbouřená řeka a světlé prameny pomalu nasakovaly krví stejně jako má roztrhaná halena a kalhoty.
Sklo z lustru ozdobilo síň zářícími diamanty střepů, jenž se třpytily všude kolem jako hvězdy. Jako hvězdy, jež jsem ještě včera večer viděl. A už neuvidím.
Zavřel jsem oči a než jsem se nadál, moje tělo přestalo zářit, jen co se mi ze zad vydraly bělostné perutě. Obklopily mou prázdnou schránku, co po mně zbyla a vydala poslední záblesk.
Už jsem tam neležel. Místo mne v horkém zlatě ležel přívěšek. Stejně zlatý jako krev kolem s rubínem vsazeným ve středu. Ten rubín v barvě mých očí se zablýskal a potopil se do jezera prázdnoty.
„Věřím Vám, že to dokončíte." ozvalo se síní, než jsem stihl zmizet úplně.