Ignorovala jsem Armarosovy kroky, nevnímala jsem ani to, že zvedl Warua a ten se pustil mé ruky. Něco mu říkal, ale já byla někde jinde. Zahlcená myšlenkami, ve větách, které jsem si poslechla a bodaly mě jako dýky do srdce, stejně tak jako jeho výraz, který se mi vypaloval do mysli. ‚Potom si vezmu tvou duši a celou tě pohltím.'
Pravá podoba Warua mě neděsila o nic méně než podoba těch zakletých. Poprvé jsem měla strach... Z něj. Připadala jsem si, jako bych ho zase viděla v nemocničním pokoji.
Horké slzy mi kapaly na tetování na ruce. Ze zoufalosti jsem se snažila si onu značku seškrábat, ale samozřejmě to k ničemu nebylo, jen jsem si vyrobila pár krvavých značek navíc.
„Victorie! Poslouchej mě!" rozezněl se v mé přeplněné hlavě hlas Armarose.
Chytil mi dlaněmi tvář a zvedl mi hlavu, aby se podíval do mých zarudlých očí. Pomalu jsem se vracela do reality. ‚Celou tě pohltím...'
„To, čeho jsem byl svědkem... " začal. Na čele mu už schnula zlatavá krev.
„Nikdy jsem to neviděl zblízka, ale není to neobvyklé. Démoni se stávají podle přání lidí jejími ochránci. Většinou si vytvoří pouto v nejnutnějsich situacích, kdy je člověk na pokraji smrti nebo mu hrozí nebezpečí. Ten, který mu je ochoten pomoct, mu do ucha zašeptá své jméno a člověk to jméno s prosbou musí vyslovit. Dobří démoni se pak stávají ochránci daného člověka a Temní démoni loveckými psi. Když vytvoří kontrakt, člověk se tímto zatratí a svého démoního sluhu spatří. Splní všechny jeho přání za výměnu za duši, kterou časem sám získá, poté co člověka celého pohltí." vysvětlil a zvedl mě z kaluže temné krve a pustil mé tváře.
Protřela jsem si oči. Je toho na mě příliš.
„Waru..." špitla jsem a zvedla k němu pohled. Krvavé slzy mu stále stékaly po tváři a jeho výraz byl plný strachu a bolesti. Bylo mi zase do breku.
„Waru, netrap se kvůli mně. Stejně jsem jen přišla zachránit váš svět, protože mi tě bylo líto." pokusila jsem se o úsměv, který byl sice malý a bylo vidět, jak se mi třesou rty, ale zato upřímný. Mělo to tak být.
„Pořád to zní lépe, než kdybych zemřela pod tím náklaďákem." zasmála jsem se a po tvářích mi tekly slzy nanovo.
„Victorie..." špitl a setřel si slzy, které mu vytvořily na obličeji černé šmouhy, jakoby se umazal od bláta. Hleděl do země a nehty, které byly už tak dlouhé, že se mohl utkat klidně i s lvem, si zarýval do boků.
„Netrap se... Ne, kvůli mně. Jsem přece jen člověk. Jednou jsem si myslela, že jsem tě zachránila a tys mi můj život ochránil už tolikrát, že by se dalo říct..." zašeptala jsem a vydechla. Jsem jen člověk, co měl štěstí tohle zažít.
Krk se mi stáhl a najednou bylo tak těžké mluvit.
„Že... -" pokračovala jsem „že ti můj život s radostí dám." dokončila jsem pro mě už tak zdlouhavý proslov a lehce se pousmála. Věděla jsem, že není cesty zpět.
„Musíme to dokončit..." vydechl nakonec po dlouhých minutách ticha a rozešel se za Armarosem, který byl už na cestě.
Katastrofa... Jedním slovem katastrofa.
Sledovala jsem Waruovy záda a opakovala si, jakou chybu svého života jsem to udělala. Zaprodala jsem se Waruovi, démonovi, jež by mi nikdy neublížil. Jde to vidět na jeho výrazu. Ale už jsem nemohla brečet.
Co se stalo, stalo se.
Srovnala jsem s nimi krok a nechala si vlasy slepené černou krví aspoň trochu rozplést ve vánku, který vál našim směrem. Najednou tu zase bylo ticho. Žádné vrčení, dunivé rány... Prostě nic. A stejně tak pusto bylo v mé hlavě.
„Tady by to mělo být." oznámil Waru u obrovských mohutných dveří ze světlého dřeva, které zdobily ornamenty v barvě zlaté krve Armarose. Kolem prstů Waruovi už zase tančily dýmivé provázky magie.
Měl čistě kamenný výraz a ani se na mě nepodíval.
„Zkoncujme to." vydechl.
~~~~~
Pohled Warua:
Něco mě v hrudi neskutečně pálelo. Dusil jsem se, najednou bylo na celé zemi málo vzduchu pro mé plíce. Tak neskutečně mě tížil onen pocit. Měl jsem pocit, že zhořím zevnitř.
Jakmile Victorie vykřikla mé jméno, něco temnějšího a děsivějšího, doteď ukrytého v mém nitru pod zámkem, oživlo. Najednou jsem to nebyl já. Mýma očima na svět koukalo monstrum. Mluvilo mými ústy a hýbalo končetinami. A pochopil jsem.
Ty monstra, která na nás útočila byli vlastně démoni. Úplně stejní jako já.
Právě zrození démoni z portálu. Jen něco s jejich těly a myšlením bylo špatně.
Armaros mé obavy potvrdil. ‚Jsou to démoni v pravé podobě a někdo je zaklel mocným kouzlem, aby útočili na Eldolas.' řekl mi. Poslouchal jsem slova, které řekla stvůra, jež se dostala na povrch. V tom malém šuplíčku, kde byla celou dobu pod zámkem, jsem byl najednou já. Dokud se mi Victorie neupsala a já se mohl vrátit do svého těla.
A až jsem si to uvědomil, bylo pozdě.
Kolem krku se mi stáhl obojek, který stahoval společně i její ruku.
Stal jsem se jejím psem... Tak snadno bez rozmyslů se mi upsala. Ta nádherná lidská dívka, která mi chtěla jen pomoct se vzdala svého života. který by stejně už nebyl jako dřív. Za všechno můžu já...
Plamínky magie se divoce zmítaly ve vzduchu, když jsem si sáhl do svého nitra a kolem mě vyšlehla nová, silnější a temnější. ‚Otevři ty dveře.' řekl jsem si v hlavě a magie se mi jako kočka otřela o ruce, když vyrazila proti dveřím.
Ozval se úder a dveře se s vrzáním otevřely.
To, co jsem spatřil mi vyrazilo dech.
Celý obrovský mramorový sál osvětlený mohutným skleněným lustrem byl doslova a do písmene přeplněný.
„Jako vosí hnízdo." špitla Victorie s roztřeseným hlasem a nohama. Zakletí démoni se v sále jen hemžili. A když jsme otevřeli dveře, všechna pozornost se obrátila na nás. Červené oči plály v pološeru jako děsivá světélka, a puch který se do nás opřel byl tak strašný, div nám neslzely oči a neupadli jsme do mdlob. Vrčeli jeden přes druhého, žduchali do sebe a drápy ničili mramorovou podlahu za doprovodu hlasitého skřípání.
Stovky zamčených démonů u portálů teď hleděly na nás.
„Ty dveře nebyly zamčené jen tak bezdůvodně." zašeptal strnulý Armaros, který v obličeji celý zbledl.
~~~
Tak co říkáte na očekávané nečekané? :D
A co Vánoce? Dostali jste to, co jste chtěli nebo ne? Co jste měli na štědrovečerní večeři? ^^
Napište do komentářů! (Klidně i to, co si myslíte, že se v další kapitole stane (^.^) )