Pomalu jsem otevřel oči.
Viděl jsem před sebou modrou barvu.
Trhavě jsem se nadechl a zasípal.
Moje končetiny byly ztuhlé a hlava jako střep. Ještě jsem se nestihl ani vzpamatovat a uslyšel jsem dívčí pláč, patřící Victorii.
Chtěl jsem se otočit k ní, uklidnit jí, nebo jen říct nahlas její jméno.
Byl jsem však jako paralyzován a nemohl se hýbat, nebo mluvit.
Díval jsem se do prázdna na modrou barvu, jenž zřejmě představovala nebe a připravoval se na nejhorší.
Byl jsem zraněný a rány se neléčily tak rychle, jak by měly díky prokleté zbraně a prostředí s dobrou karmou, jenž mě tak dráždí v nose...
„Waru! Prosím vstávej! Tolik věcí jsi mi ještě nestihl vysvětlit. Tak prosím! Nenechávej mě tu..." zazvlykala dívka a zastínila mi pohled na čisté nebe.
Díval jsem se do prázdna, i když jsem se snažil střetnout se s jejíma očima. Byl jsem tělem nepřítomen. Pokud to ovšem jde...
Na obličej mi spadlo pár horkých slz.
„Jsi- jsi v pořádku?" zašeptal jsem z ničeho nic. Uvolnilo se mi hrdlo a do končetin se mi pomalu vracel cit.
Victorie sebou trhla a chytila mě za ruku.
„Pane bože Waru...-" odmlčela se, při čemž nechávala volný průběh slzám stékajících po jejím bílém obličeji. Tak lidská...
„-tohle mi už nikdy nedělej!" stiskla mojí ruku pevněji.
Lehce jsem se usmál a díval se jí do očí. Hlavně že je v pořádku. Ochráním ji za každou cenu. I za cenu mého života. Je přece nevinná.
„Co mám pro tebe udělat? Udělám cokoliv, jen už mě takhle nestraš." špitla a sundala mi vlasy z tváře.
„Nic." odpověděl jsem potichu a zakašlal se.
„Nelži mi! Musí tu být něco co ti pomůže! Nenechám tě v tomhle stavu!" stiskla pevněji mou ruku.
„Je to moje chyba, že jsem nedával pozor... Za následky si mohu sám." pokusil jsem se postavit, ale marně. Ještě jsem byl zesláblý.
„To vůbec nevypadá dobře." špitla a prohlížela si moje břicho.
„Umíš zpívat?" střetl jsem se s jejíma očima a usmál se.
„Co to povídáš?" podívala se na mě nechápavě a zamračila se. Snažil jsem se změnit téma.
Viděl jsem černou karmu, jenž se začala motat kolem Victorie.
Kdybych jen jí měl víc tak bych...
Ne! Tohle nedopustím.
„Odpusť mi to, odpusť mi, že jsem tě do toho zamotal." uhnul jsem pohledem a trhavě se nadechl.
Victoriiny oči se začaly zase plnit slzami. Měl bych ji vrátit do lidského světa...
„Tak co mám pro tebe udělat?!" vykřikla a přisunula se blíže ke mně.
„Jen zlé myšlenky mi mohou snad trochu pomoct.. A to nechci, nechci, abys byla smutná." zašeptal jsem a druhou rukou si přitisknul na ránu. Je to hluboké a lepkavé.. Fuj.
Zavřel jsem oči, ale hned je zase otevřel a prudce se nadechl.
Kolem mě se omotala černota.
Pomalu obklopovala rány. Konejšila mě.
Otočil jsem hlavu na Victorii.
„Přestaň!" vyjekl jsem a povšimnul si jejich slz stékající jí po tváři. Holka pitomá.
„Nedělej to!" vykřikl jsem podruhé, ale musel jsem úlevou vydechnout, když se mé tělo začalo pomalu zotavovat.
~~
„Proč si to udělala..?" zašeptal jsem a díval se před sebe.
„Proč? Myslíš si, že tě nechám umřít?! Ani nevím, kde jsem se to ocitla a málem mě teď zabili nějací divní lidé, mám strach a ty si jako myslíš, že to na mě všechno necháš?" založila si ruce na prsou a propalovala mne naštvaným pohledem.
Malinko jsem se usmál.
„Děkuji..." dodal jsem.
„Vlastně se to seběhlo tak rychle, že jsem ti nestihl nic říct, však?" podíval jsem se na ní a potom na zapadající hvězdu - Slunce.
„Ano, pořád jsem zmatená." přitakala a přisedla si ke mně.
„Právě se nacházíš v Eldolasu, zemi démonů. Já jsem zlý démon a ti, co mi tak ublížili byli démoni dobří." zamračil jsem se. Dobří démoni.. Pche.
„Nevím, v čem jsou lepší než my. Kdysi před dávnými časy zde žili ještě Andělé. Jejich nadřazenost však jednoho dne skončila, když se proti nim temní démoni postavili.
Myslel jsem, že je všechny zabili, ale před nedávnem jsem se s jedním setkal. Pověděl mi, že naše země, tedy Eldolas, postihne něco velmi zlého a proto se musí zavřít oba dva portály, kde se jeden nachází zde a druhý v teritoriu zlých démonů..." vysvětlil jsem. Vlastně to zní jako pořádná blbost. Co když mne Anděl zneužil, aby se mohli jeho druzi vrátit zase k moci?
Vlastně by mi to ani nevadilo...
„A co to má společného se mnou?" zeptala se Victorie.
„Portály pravděpodobně umíš zavřít jenom ty." dodal jsem svou myšlenku, proč jsem ji vlastně potřeboval.
„Už asi nemáš na výběr." uchechtl jsem se a střetl se s jejím pohledem.
Začala se smát, protože mi nevěřila.