Probudilo mě až neúprosné klepání, jež jako by mi znělo v hlavě.
Povytáhl si brýle a vyhoupl se do sedu.
Celá moje cela stihla černotu vsáknout a tudíš jen tmavý dým pobýval v místnosti.
Byl jsem fascinován, že jakožto temný démon nemám ani pouta a že jsem prakticky volný.
Protože tato skleněná stěna, jakoby tu nebyla a velký problém s odstraňováním také nebude.
Až teď jsem si všiml chlapce za dveřmi.
„Co mi chceš?" prohlédl jsem si ho.
Blonďatý kluk s mnoha náušnicemi v špičatých uších, oblečený jako teenager, čímž asi skutečně byl.
Upoutaly mě jeho zářící modré oči, jenž mě pořád sledovaly.
„Jsem Axus a do andělských cel si chodívám odpočinout. Většinou zde bývá klid, ale když jsem tudy procházel, všiml jsem si tebe a docela si mě zaujal." promluvil. Proč se se mnou chce tolik andělů přátelit?
„A jaké je tvoje jméno?" usmál se a naklonil hlavu na stranu.
„Není mou povinností ti sdělovat, kdo jsem ani jak jsem se tu ocitl. Prostě si mě nevšímej a odejdi." řekl jsem a opřel se o stěnu za mnou.
„Ale no tak... Jsem schopný ti udělit svobodu, co kdyby sis mě trochu víc vážil?" usmál se a zvedl jedno obočí.
„Hmmm." zavřel jsem oči a natáhl si ledabyle nohy.
„No dobrá, jak chceš, ale proč máš tu věc na očích? Tvá cela už je stejně celá tmavá důsledkem tvoji karmy, takže si myslím, že tu věc nepotřebuješ." mluvil dál.
„Co ty víš o mně. Nech mě na pokoji." zavrčel jsem.
„Tsss... Jsi pěkný mrzout.
Ale sundej si to. To je rozkaz.
Navíc mě zajímá tvá barva očí." promluvil. Co je to za otravné dítě.
Nadechl jsem se a postavil se.
Přešel jsem ke skleněné stěně a díval se mu přímo do očí přes skla brýlí.
„Nech.mě.na.pokoji." řekl jsem důrazněji a rukou se dotkl skla.
Pod mými prsty se začala objevovat černá rýha zvětšující se na pavučinu. Sklo pod mou magií zapraskalo.
Blonďák ustoupil a trochu vyděšeně mě sledoval.
Ruku jsem ze skla sundal a zanechal tam po sobě černou prasklinu, jenž byla jako pěst na oko.
Už jsem se otáčel, abych si zase sedl, ale uslyšel jsem zase jeho hlas.
„Když máš takovou obrovskou sílu, proč neutečeš? Jen blázen by tu bez protestů seděl." otočil jsem se zase na něj.
„Jsem hrozba pro celou vaši zemi, jen blázen by si mě tu nechal." mírně mi cukly nahoru koutky úst.
„Udělám cokoliv budeš chtít, jen mi něco o sobě řekni... Jsem syn Frausta, jenž je mužem, co tě do cely zavřel. Urcitě si se s ním setkal." usmál se.
„Chci abys propustil toho anděla, co se mnou přišel a taky... portál na Zem." řekl jsem jednoduše.
„Dobrá tedy." přistoupil blíže a před ním se začalo něco tvořit.
Najednou se před ním něco jako tabulka objevila se zelenými čtverci, kterých aspoň sto bylo a z nichž pět červených.
„Jméno?" zůstával pohledem v tabulce.
„William." odpověděl jsem a v tu chvíli blonďák prstem ťukl na červený čtverec, jenž se rázem změnil na zelený.
„Máš to mít, William je propuštěn." usmál se a tabulka zmizela.
„A teď ten portál." zamumlal jsem.
„Chci ho tu mít hned, abych věděl, že si neděláš srandu." dodal jsem.
„Dobrá..." řekl ne moc nadšeně a v moji cele se začala objevovat mimo černý dým i zelená záře, jenž se zformulovala do portálu, kterým jsem zde přišel. Já sám neumím tvořit portály, navíc jak jsem zjistil, v této cele se nedala použít má magie.
Přistoupil jsem k portálu a otočil se k blonďakovi.
„Jsem démon smrti." usmál jsem se, roztáhl svá černá křídla a vešel do vnitra zelené záře.