V části tohoto města je hlučno. Možná až příliš. Lidé procházejí okolo, dopravní prostředky projíždějí asfaltovou silnicí.
Za posledních let se svět vyvinul rychle. Možná příliš rychle.
Levitující v tureckém sedu vzhůru nohama pozoruji přes sluneční brýle okolí.
98% lidí... Z nich jsou jen dvě procenta, co dokáží spatřit démony. Jen ta početnější skupina, nás dokáže vidět pouze, když kvůli nás umírají.
Těch, co nás dokáží spatřit je opravdu málo.
Špičkami bot se dotknu chodníku a pomalou chůzí směřuji pryč.
Lidé nevědomky procházejí skrz mé tělo a věnují se svému. Kdyby mě někdo z nich viděl, určitě bych do něj vrazil.
Jsem uvězněn v lidském světě...
Jaká to potupa.
A k tomu...není návratu.
Ale přeci jen, jedna možnost tu je. Zdá se absurdní a pro mne, jako boha smrti, je možná nesplnitelná.
Ta možnost, aby se do mě někdo, kdokoliv lidské rasy zamiloval. Jak už jsem sděloval, jen pouhé dvě procenta mě mohou vidět. Mizivá šance, že by někdo takový byl v tomhle městě je ještě víc absurdní, než možnost jak se vrátit.
Obrovské domy tyčící se nad mou hlavou jsou ale i přes to úžasné! Nikdy by mne nenapadlo, jak civilizace dokáže vyspět. Bylo to jen pár let, kdy lidé byli uchváceni první parní lokomotivou. Nevím, co si mám myslet o vyspělosti nynějšího světa, ale jednoho dne je to samo zničí. Teda, aspoň si to myslím.
Prohrábl jsem si bílé rozcuchané vlasy a prsty zavadil o rohy - znak démonů. Čím silnějším démonem jste, tím větší vaše rohy jsou.
Moje zdobí černá lesklá barva. Specifický tvar, připomínající blesky a délka, kteražto by se mohla Satanovi rovnat, mě činí originálním, i když moje oči jsou ještě větší záhadou.
Ani já sám nevím, jaká barva by to mohla být. Do zrcadla jsem nikdy nepohlédl, démoni nemají možnost se v něm vidět.
Jen s určitostí vím, že když někdo pohlédne do mých očí, vícekrát se nenadechne a jeho srdce přestane v mžiku tlouct. Není rozdílu mezi lidmi a démony.
Takovou já mám moc, zvanou některými utrpení.
Dětství jsem neměl jednoduché, nebo spíš to, co si z něj pamatuji. Je zvláštní, že mám jakýsi výpadek a pamatuji si jen něco, do svých třinácti let si nepamatuji nic...
Byl jsem velice chytré dítě, ale ostatní mě odsuzovali podle prokletí, jenž jsem už prý od zrození nosil.
Když jsem svou moc začal vnímat, podlehl jsem jí.
V celém království byl zmatek, šílenství, které kvůli mně propuklo - bylo katastrofální.
Ne jeden démon přišel o život. Rozdíly mezi anděly a ďábly jsem nebral v potaz.
V ten den jsem mému světu ukázal mou pravou moc. Ten den mi bylo čtrnáct, a to jsem naposledy viděl světlo.
Zvedl jsem hlavu, abych se ještě pokochal vysokými stavbami, než odsud odejdu. Sic nevím kam, ale nechci být stále tady, v tom hlučném místě.
Na jednom domě jsem na střeše spatřil někoho stát.
Skoro u okraje rovné střechy padesáti-metrové stavby stála žena.
Mou pozornost to zaujalo natolik, že jsem se za ní vydal.
Vylezl jsem na střechu, kde foukal silný vítr a panovala zde pochmurná nálada.
Žena s ryšavými vlasy stála u okraje a skláněla se dolů.
„Opravdu to chceš udělat?" promluvil jsem na ni za jejími zády.
Žena plakala.
„Já... Já už-už nemám pro co žít." promluvila.
Z jejího pohledu to vypadalo, jakoby mluvila sama pro sebe.
Škoda že mne nevidí.
„Opravdu?" svraštil jsem obočí a dotkl se jemně jejich ramen.
Jsem démon se zlou karmou, já lidem jejich rozhodnutí nevyvracím.