Tma.
To je můj jediný společník.
Ruce i nohy těžkými řetězy svázány, zabraňujícími v pohybu.
Na očích šátek pevně zavázán, div se mi nezarývá do kůže.
Moje tělo ve vzduchu zavěšené, známka života jen pomalu zvedajíc se hrudník.
Kdo jsem?
To bych také rád věděl.
Nekonečno let jsem svázán v železném žaláři a čekám.
Čekám na den, kdy mě odtud pustí.
Jindy nekonečné ticho přeruší klapot bot o podlahu.
Možná bych zvedl hlavu, kdyby se mi chtělo. Proč bych se namáhal? Tyhle nedobytné dveře otevřeli a zavřeli jen jednou jedinkrát. Když mě sem odnášeli.
Ale to, co mé uši zaznamenaly, byl onen vrzavý zvuk a dohadování mužských hlasů.
Studený vzduch se prodral do místnosti a kovové řetězy zařinčely v průvanu.
„Myslíš, že opravdu nadešel ten čas?" zašeptal někdo.
Kroky se zastavily těsně pode mnou.
„Nevypadá moc živě." rozeznělo se u mého ucha.
„Tak si zkus být tady přes dvěstě let!" štěkl na něj další muž.
To máme tři...
„Já se bojím." ozvalo se ode dveří.
Ucítil jsem lehký dotek na tváři a později na rukách, kde prsty osoby začaly rozdělávat zámek.
Levá paže mi spadla podél těla.
Další doteky na nohách a později cvaknutí zámků.
Byl jsem lehce zmatený, když mne nic nedrželo ve vzduchu a já sebou plácl na tvrdou zem.
Přísahám, že v tu chvíli jsem zapomněl jak chodit. Nohy mě neposlouchaly a ruce taktéž vypověděly službu. Seděl jsem na zemi a rozdýchával to, co se právě stalo, jestli to není jen výmysl mé fantazie...
Dvě paže mne chytily kolem ramen a zvedly.
Táhly mě někam pryč.
Pryč od téhle místnosti.
Šátek na očích mi zabraňoval rozhlédnout se, kde se právě nacházím.
Ti muži mě pohodili na zem a já tu jen bezbranně seděl. Co jiného mi zbývalo...
„Nadešel čas." ozvalo se kousek ode mne.
Byl to jiný člověk, než ti, jenž mě sem donesli. Cítil jsem jiný pach.
Nemluvil jsem, jen poslouchal.
„Já jsem Satanův syn Sammael." sdělil mi onen člověk. Zaznělo to, jakoby se vychloubal.
Se mnou to ani nehlo.
„Chtěl by si vidět svět bez šátku?" mluvil dál.
Nadechl jsem se a pootevřel ústa.
„Ano." odpověděl jsem chraplavě. Tak dlouho jsem nemluvil...
„Otec mi o tobě nechtěl nic říct. Jen, že jsi velmi nebezpečný ať už pro lidský svět tak pro Eldolas. Řekneš mi alespoň jméno?" mluvil dál.
„Waru.., jen Waru." odpověděl jsem a najednou mi něčí ruka strhla šátek z očí.
Syknul jsem, když mě oslepilo silné světlo a oči zavřel.
Ten kus látky jsem na očích neměl jen tak bezdůvodně...
Rozhodla jsem se psát další knížku ^°^
Jsem si vědoma toho, že mám dvě rozepsané, ale tenhle nápad mne užíral neskutečně dlouho až dokud jsem se nerozhodla ho realizovat.
Budu moc ráda za komentář a hvězdičku pod kapitolou.
Snad se příběh bude líbit :3
Přeji příjemné čtení.~