Mayu:
Ze všech sil jsem se snažila zachovat profesionální výraz, přestože jsem měla co dělat, abych se tu neskácela v záchvatu smíchu. Jestli tahle holka, co vypadá jak naštvaný křeček, zlikvidovala několik mužů z Yuutovy skupiny, tak...no...Dost to o stavu jeho svěřenců vypovídá.
Co se jejího kamaráda týče - to je něco jiného. Z toho už celkem hrůza šla. Jeho pohrdlivý pohled ve mě vyvolával pocit, že kdyby mohl, tak mi urve hlavu zuby. Vypadal jako šelma v zoo, která se chce probojovat skrz mříže. Zajímavé stvoření, až jsem skoro nevěřila, že je to jen puberťák.
Jia se vedle mě sebejistě narovnala, čímž si kompletně upoutala jeho pozornost. Asi rozpoznala přítomnost dalšího dominantního jedince. Ruce si založila na hrudi a provokativně si odfrkla. Ve svém novém oblečení vypadala o něco neškodněji než v maskáčích, přesto však bylo zajímavé sledovat Shintarovy reakce. Určitě ještě neměl ani potuchy o tom, kdo vlastně Jia je. Takhle by to mohla být jen moje asistentka...
Ale řeknu vám, teď mi přišlo, že se tu strhne bitka. Doslova jsem cítila blesky, které šlehaly z očí těch dvou. Tenhle Shintaro a Jia...hmm...to zní slibně. Sice jsem ještě nikdy neviděla tohoto kluka, jak se pere, ale vzhledem ke stavu Yuutovy bandy bych řekla, že by to byl velmi nepříjemný protivník i pro Jiu. Nevím, kdo by vyhrál.
"Slečinko," začal Shintaro drze, "jestli jste opravdu sestra toho zajebance, tak opravdu nechápu, jak se vůbec opovažujete se tady po tom všem ukázat," zasmál se od srdce. "Já bych se na vašem místě třeba bál, že se pokusíme zlikvidovat Nishidovy blízké, přesně tak, jak on to sliboval nám. Ale máte štěstí. My nejsme takoví kokoti jako on. My totiž do soukromých záležitostí nikdy netaháme rodiny takže..." pokrčil rameny, "aspoň byste nám mohla říct, kde ho najdem. Jestli vůbec."
"To vám bohužel říct nemůžu," odpověděla jsem upřímně. "Nechci tady prohlubovat již vzniklé konflikty. Důvod mého příchodu se vůbec netýká mého bratra, ale mého otce," řekla jsem neutrálně.
"No a co že to po nás chcete?" ozvala se ta holka, Shizuka. "Jestli na nás má spadeno i váš fotřík, tak to sorry, já osobně dneska nemám náladu," pokračovala, načež se otočila na svého přítele, který jen nerozhodně zamručel.
"Prosím," začala jsem podrážděně, ještě než mě stihl odmítnout i on, "nehodnoťte mou rodinu jen podle toho slizkého červa. Opravdu zde nejsem kvůli němu," snažila jsem se je přesvědčit. "Pochopíte, až pojedete se mnou."
"Hmm," mručel Shintaro nějakou chvíli, jako by opravdu váhal. "Ne, nemyslím si," nakrčil nos nelibě a zavrtěl hlavou. "Dík, ale ne."
"Nemáme zájem," doplnila ho Shizuka automaticky.
"Nepůjdem už?" otočil se pak Shintaro ke svým kamarádkám, jako bych tady v prvé řadě ani nestála.
"Sice nevím přesně, co po vás můj otec chce," přerušila jsem jejich rozhovor, "ale být vámi, tak ho nenechám čekat. Já jsem v tuhle chvíli jen poslíček, který nese třetinu celé informace. To nejste ani trochu zvědaví, co po vás nějakej starej mafoš chce?" zeptala jsem se jejich mluvou, abych je zaujala.
Shintaro se viditelně zarazil, kdežto Shizuka stále jen postrkovala svou sestru dozadu, abych jí nedejbože něco neprovedla.
Ty dvě si jsou neskutečně podobné. Ale ta druhá vypadá rozumněji.
"Dostanem najíst?" ozval se Shintaro, stále zcela vážný.
Otočila jsem k němu hlavu, když jsem si všimla, že jeho dotaz byl opravdu myšlen seriózně. "Co prosím?" zeptala jsem se pro kontrolu. Určitě jsem se jen přeslechla.
"Pokud tam není jídlo, tak tam nejdu," pokračoval Shintaro.
Shizuka se k němu otočila s nevěřícným výrazem na tváři, rty jí drobet cukaly. "Děláš si srandu?"
Shintaro pokrčil rameny jejím směrem. "Co je?" zamrkal dotčeně, jako by mu nebylo jasné, co provedl. "Já mám prostě hlad, no. Tak mě za to třeba vykuchej. Nemusíš jezdit, jestli nechceš, ale-"
"Musí. Musíte jet oba," opravila jsem ho. "Ovšem tvou sestru může někdo od nás doprovodit domů, jestli ji nechceš vláčet s sebou," navrhla jsem Shizuce. "Dle mého názoru by to pro ni bylo lepší. Nevím, jak je zvyklá na...věci, které se kolem vás dějí."
Shizuka mě probodla pohledem a očima si mě změřila od hlavy až po patu. "Haruko, jdi domů. Najdi Misaki a jdi s ní, já za chvilku dorazím," poručila své sestře pevným, rozhodným hlasem.
Haruka, jejíž kůže náhle ztratila všechnu barvu, svou sestru popadla za rameno a prudce ji natočila k sobě. "Tak na to rovnou zapomeň!" vyštěkla naštvaně. "Copak jsi už sakra zapomněla, jak to dopadlo, když jsi měla být venku jen chvilku?!"
Shizuka její ruku opatrně sundala ze svého ramena, ale nepustila ji. "Právě proto chci, abys šla domů," řekla tak klidně a tak tiše, že jsem to skoro nepostřehla.
Dav kolem nás se tlačil víc a víc k nám, aby všichni mohli nahlédnout na drama, které se vyklubalo na nádvoří téhle zpropadené školy. Nikdo však neřekl ani půl slova na obranu svých spolužáků. Jak milé.
I z téhle dálky jsem si všimla, jak se Haruce otřásaly rty a jak zmateně těkala očima po obličeji své sestry.
Má neskutečný strach. Obě se bojí. Vlastně - dokonce i Shintaro působí velmi ostražitě. Můj bratr jim asi pěkně pocuchal nervy.
Když jsem tak na ty dvě hleděla, skoro jsem si byla jistá, že to pouto mezi nimi je zcela hmatatelné. Vypadalo jak zářivě bílý, neposkvrněný provázek, který je spojuje. Čistá láska, starost a hrůza, že se něco té druhé stane.
...Takhle to mají jiní sourozenci?
"Shizuko," oslovila jsem dívku, co momentálně stála zády ke mně, "jestli máš takový strach o svou sestru, tak ji nechám doprovodit přímo svou osobní ochrankou," navrhla jsem.
Jia, jež doposud postávala tiše, sebou dost znatelně trhla. "Ale slečno..."
"Tím pádem ti ručím svým životem, že jí nic nehrozí," pokračovala jsem nekompromisně.
Bylo to jako střílet se zavázanýma očima. Jiu ještě nemám nijak otestovanou, takže nejsem schopna určit, zda-li to zvládne. Ale něco mi dost jasně říkalo, že Jia udělá všechno pro to, aby splnila svůj úkol. Nevím proč, ale mám z ní takový pocit. Určitě se nevzdává snadno.
Jia ke mně natočila hlavu a s vyvalenýma očima mě pozorovala, jestli najde nějaké známky toho, že jsem se zcvokla.
"Musí nám uvěřit, Jio," řekla jsem, aniž bych se na ni podívala. Až pak jsem se otočila: "Takhle je nepřesvědčíme."
Jia se odevzdaně narovnala. Dle všeho pochopila, že necouvnu. "Rozkaz," přikývla. "Pojďte se mnou, slečno," otočila se k Haruce.
"Nechoď tam!" slyšela jsem Haruku, jak vytrvale přesvědčuje svou sestru. "Prosím tě, Shizuko!"
"Jinak to nejde, Haruko! nechci, abys byla v nebezpečí i ty!"
...Sice mě napadlo jim ještě jednou zopakovat, že jim z naší strany už asi žádné nebezpečí nehrozí, ale...tohle je zajímavější. Jak se Shizuka rozhodne? Jak to její sestra přijme?
Haruce očividně docházely argumenty. Do očí se jí draly slzy, až se od nich odráželo sluneční světlo, a bylo jasné, že se přemáhá, aby se nerozplakala. Avšak, přestože se přímo klepala strachy o svou sestru, nakonec jé nezbylo nic jiného, že se kousnout do rtu a se sklopenou hlavou odkráčet za Jiou, která ji čekala s rukama založenýma na hrudi.
"Počkejte na Misaki a jděte," zavolala na ni Shizuka ještě, než se spolu se Shintarem dali do kroku směrem k našemu autu.
Haruka zvedla hlavu a já si všimla vlhkých cestiček na jejích tvářích, jejichž počet stále narůstal. Suše polkla a beze slova přikývla. Pak se od nás otočila a dovolila si plnohodnotný pláč.
Shizuka, která si taktéž všimla Haručiných slz, nedovedla odtrhnout pohled od své sestry. Hleděla na ni se svraštěným obočím a s pootevřenou pusou, jako by chtěla něco říct, ale nic se z ní nedostalo. Všechna právě prožívaná bolest jako by se vybarvila v jejím pohledu. Jako by právě schytala kulku do hrudi.
Shintaro poplácal svou kamarádku po rameni. "Aspoň se jí nic nemůže stát," chlácholil Shizuku, která stále otupěle hleděla před sebe.
"To je pravda," přitakala jsem s umělým úsměvem a čekala, než nám můj řidič otevře dveře. Tahle divadla sice nejsou nic pro mě, ale můj otec na tom trvá.
Prý se musím chovat podle svého místa. Prý se nemůžu srovnávat s někým, jako je Shintaro nebo Shizuka - s normálními lidmi.
Copak jsem něco víc?
Čekala jsem, než si ti dva nastoupí. Shintaro postrčil Shizuku, která stále jaksi mimo usedla na jednu z kůží potažených sedaček, a pak pohledem skočil na mě, že mě nechá nastoupit taky.
"Až po tobě," řekla jsem, abych se projevila jakožto zdvořilá holka, která ví, jak se má chovat, když o něco žádá. Ale kdybych mohla, tak sednu za volant a odřídím to sama. Jezdí strašně pomalu.
Shintaro lehce pokrčil rameny a ladně zaplul na místo vedle Shizuky.
Když jsem usedla i já, řidič opatrně zavřel a přemístil se na své místo.
Přehodila jsem si nohu přes nohu a s rukama založenýma na hrudi se zahleděla na ty dva. Shizuka mlčky koukala před sebe, nebylo ani slyšet, jak dýchá. Shintaro ji lehce poplácal po koleni a pošeptal jí něco jako: "To bude dobrý. Ona má jen strach."
Odkašlala jsem si, abych konečně změnila tuhle rdousící atmosféru. "Můj otec ve vás projevil jistý zájem. Po tom, co vás můj bratr takhle zbaběle unesl, jste se prokázali jako bojeschopní, přestože jste měli nulovou šanci na úspěch," shrnula jsem fakta.
Shintaro vyprskl smíchy. "Cože jsme? Bojeschopní? No, to je velice nečekané, když nám chtěl někdo nakopat prdele," smál se.
Shizuka ke mně zvedla pohled, ale nepronesla ani půl slova.
"Co tím chci říct," přerušila jsem Shintarovo chichotání, "je to, že mu nezbylo nic jiného, než vás obdivovat. Sice opravdu nevím, co s vámi má v plánu, ale zdá se, že pro vás má nějakou nabídku. Ovšem mně už není známo jakou, to je snad jasné," zamrkala jsem na ně.
Oba najednou přimhouřili oči, jako by opravdu uvažovali nad tím, co jsem jim právě sdělila.
"Ani se nezmínil, co by po nás mohl chtít?" zeptala se Shizuka.
"On mi nikdy takové věci neříká. Zatím jsem pro něj jen poslíček, jak už jsem řekla."
"Kolik je vám let?" ozval se tentokráte Shintaro.
Tohle je už poněkolikáté, co mě zastihl takhle nepřipravenou. To ho vždycky zajímají takové blbosti? "Prosím?" zeptala jsem se pobaveně.
"Nemůžete bejt o tolik starší jak my. Kolik je vám let?"
"V lednu mi bude sedmnáct," řekla jsem upřímně. "Proč tě to zajímá, Shintaro?" pokračovala jsem v tomhle kruhu nesmyslných otázek.
Shizuka si jen přiložila dlaně k obličeji a promnula si ho. Taky byla dost očividně zmatená ze zájmů svého přítele.
"Takže ti je šestnáct, jinými slovy. No výborně," usmál se a odhalil tak své zářivě bílé zuby.
Pozdvihla jsem obočí. "Tykačka?" zasmála jsem se. "Tak jo. Jsem Mayu," uklonila jsem se na představení.
Shintaro jen s úsměvem pokývl, stejně jako to udělala Shizuka, která se o úsměv ani nepokusila.
"Fajn. Ale teď už vážně," předklonila jsem se, abych jim byla o něco blíž. "Můj bratr je debil, na to se připravte. Oba. Shizuko, prosím tě, jestli bude mít nějaké kreténské narážky, tak mu normálně rozbij hubu. Ale tak, aby to nikdo neviděl. U nás ho nikdo nemá rád, takže pokud si za někým půjde stěžovat, žes ho zmlátila, tak se mu maximálně tak vysmějí do ksichtu. Věřit mu rozhodně nebudou. Ale ty, Shintaro - ty bys mohl být předvolán před otce, takže se kroť. Neříkám, že by z toho byl nějaký problém, jen...je to otravné. Chápu, že byste Yuuta nejradši rozcupovali na kousky, ale nejde to. Ještě pořád je to budoucí velitel a tak to taky zůstane, pokud se nenajde někdo další."
"Proč tvůj táta prostě nejmenuje tebe?" zeptal se Shintaro, jako by o nic nešlo.
"Musí to být mužský následovník. Šlo by to jen v případě, že bych se vdala a porodila syna," zavrtěla jsem hlavou. "Mě otec jmenovat nemůže."
"Tak si prostě s někým udělej děcko, ne?" Shintaro pokrčil rameny, ale po už mu Shizuka uštědřila pohlavek, který jen krásně pleskl. "Au," otočil se na svou kamarádku naprosto lhostejně. "Neber to nijak špatně," předklonil se i on a lokty se zapřel o kolena, "ale pořád lepší mít jako následovníka někoho normálního, než toho narušence. Ušetřila bys tak spoustu potíží, a to jak sobě, tak svý skupině."
"To není tak lehké," povzdychla jsem si. "To by mi musel partnera určit otec, ale ještě se nenašel nikdo, kdo by ho zaujal," řekla jsem.
Když jsem svou větu uslyšela nahlas, jako by mě to náhlé prozření přímo udeřilo do obličeje.
To snad ne...
"Jsme tady, slečno," ozval se řidič, když limuzína konečně zastavila.