„Takže." Položí si ruce na koleno. „Jak se cítíte?" zeptá se mě. „Dobře?" položím to, jako otázku, protože jak jinak bych se měla cítit. „Kdyby to tak bylo, nebyla bych tady." Prohlásí zcela nenuceně. „Nevím, proč jste tady."
„Ale, slečno Clayová. Co kdybyste mi o svých pocitech pověděla?" protočím panenky. „Co chcete slyšet?"
„To co si myslíš." Odpoví. „Myslím, že jste tady nějak často." Při těch slovech vyskočím z křesla. „Chováte k panu Hunterovi city a myslíte si, že je to vaše vina. Že kdybyste je chytla, nedošlo by k tomu." Probodává mě ostrým liščím pohledem. „Rozhodně k němu nechovám city."
„Popíráte to, je zcela jas..." naštěstí zmlkne, protože se otevřou dveře. „Rachel?" za nimi stojí Ean. „Musíme jít. Volal agent Butler." Mrkne na mě a pousměje se. „Omlouvám se, doktorko Hillová, ale prozatím se vrtejte v hlavě někomu jinému."
„Udělala jste si z toho osobní záležitost. Neuvědomujete si, že vás vedení může stáhnout a..." Začne zvyšovat hlas, ale jenom lehce. Já už však stojím po Eanově boku. „A to bychom přece nechtěli." Doplním ji ironicky. Rychle za námi zavřu dveře. „Děkuju." Obrátím se k Eanovi. „Co bych pro parťačku neudělal."
„Nemyslím jenom za tohle. I za tu věc s.. no však víš, s mojí mámou a..." Zastaví mě a zadívá se mi do očí. „Jsem tady. To víš. Najdeme ho."
„Vím, že jo. Jde jenom o to, jestli živýho."
„Nechci rejpat, ale neměli by tady být i federálové?" zeptá se Stuart. Hned, co přiletěl, skočila jsem mu kolem krku. Nikdy by mě nenapadlo, že budu tak ráda, že zase bude ve stejný místnosti, jako já. „Ne. Tohle je naše věc."
„Eane, jsem ráda, že tak moc chceš Tylera najít. Vím, že jste kamarádi..." zatváří se, jako bych řekla tu největší blbost na světě. „Dělám to kvůli fotbalu. Bez quarterbacka jsme nahraný. A kamarádi nejsme." Zasměje se. „Promiň, zapomněla jsem na tvoje ego."
„Nesváděj to na moje ego. Já tady nejsem ten, kdo chodil s podezřelým." Vyjede na mě, ale pořád klidným hlasem. „A co ty a naše primadona?" vrátím mu to. Stojíme tak blízko u sebe, že to vypadá, že se každou chvíli do sebe pustíme. Stuart mezi nás skočí. „Dost! Neletěl jsem sem, abych poslouchal, jak se vy dva hádáte." Řekne. Zaujme mě obrázek na jeho pleteném svetru. Světle růžové srdíčko. „To je hezký, že tě vlastní babička tak miluje." Prohodím. Ean se na mě ušklíbne a Stuart si povzdechne. „Ten není od babičky."
„Jo, jo."
„Není, je to jasný?"
„Naprosto." Vyprskne Ean smíchy. Stuart rozhodí ruce a obrátí se k počítači. „Ne, dobře, promiň." Omluví se, ale pořád sám pro sebe směje. „Vytáhl jsem z těch štěnic, co jste do tělocvičny dali, záznam. Bomby s plynem vybuchly ve 20:25." ukáže na monitor. Odraz míří na tancující lidi, kteří se dobře baví. Najednou se začnou po zemi kutálet válečky, ze kterých se kouří. Stuart nahodí jiný obraz. Chodbu. „A tady." Nic se na obrazu však neděje. Chodba je prázdná. „Stuarte, nic tam není."
„Dívejte se." Všichni tři bedlivě pozorujeme obrazovku. Asi po minutě někdo vyjde ze dveří biologické učebny. Není mu vidět do obličeje. Má oblek, jako každý na škole ten večer. Přes rameno má přehozený černý batoh. „Učitel biologie?" zeptám se. „To těžko. Mluvil se mnou, když to začalo." Vysvětlí Ean. „Nejde to přiblížit?"
„Zkoušel jsem to. Bohužel ani tak není poznat tvář." Opřu se o stěnu vedle počítače. Přestavěný sklep se začne zdát stěsněný a temný. „Volali už s výsledky těch testů, co to bylo za plyn?" zavrtím hlavou. „Laborky jsou strašně přeplněný." Zkonstatuje Stuart. Vrátí se ke klávesnici a začne na něco horlivě klikat. „Určitě je už stihli zařadit do systému. Když se k nim dostanu..." zmáčkne enter. „Jo mám to." Nikdy jsem nechápala, jak to dělá. Během v vteřiny se nabourá do federálního systému. „Pošlu to kámošovi do laborky. Udělá mi to přednostně."
„Ty máš kamarády všude, co?" ušklíbne se na Eana a nic na to neřekne. „Výsledky by mi měl poslat během pár hodin. Budu tady na něčem dělat a vy mezitím, no..." odmlčí se a přeskočí pohledem z jednoho na druhého. „Dělejte si, co chcete."
Spadnu na zem. Ean mě praští, ale ne moc silně. Přetočím se na břicho a uhnu tak před jeho další ránou. Stuart si našel v domě novou místnost pro ty jeho analytický věci. Zase stojím na nohách s mírně rozkročené poloze s rukami před obličejem. „Ozval se ti Williams?" zeptá se. Udělám krok dopředu a oženu se po něm pěstí, ale stihne uhnout. „Ne, ani Collinson od našeho posledního rozhovoru neozval." Chce mě obejít a dostat se mi za záda. Kdybych mu to dovolila, udělala bych velkou chybu. Potím se. Celá. Pot mi teče po jizvě od kulky, která už není skoro vidět. Jediná památka, co mi na tu noc zbyla, je ta malá bílá čárka na paži. „Kdybys jsi se, mohla vrátit, a znova se rozhodnout, souhlasila by si s tím?" Tuhle otázku jsem si pokládala už tolikrát, a přesto na ní neznám přesnou odpověď. Kdybych tenkrát řekla ne, vrátila bych se k pěstounům a můj život by se zase vrátil do těch stejných kolejí, kterými jel dva roky před tím osudným dnem. Pořád bych byla ta ustrašená malá holka, která nic neví o svém životě a rozhodují za ní jiní. Teď stojím tady, před svým parťákem, hubenější, sebejistější a dospělejší. Kdybych řekla ne, nikdy bych ho nepoznala a nikdy bych nejspíš nezjistila ani to málo o své matce. Takže když se nad tím zamyslím, odpověď je vlastně jednoduchá. „Jo, souhlasila."