Takže- bylo v plánu přidat kapitolu dřív, ale nebyl na to potom nějak čas a v sobotu jsem jela s holkama na turnaj, takže opět nebyl čas, a aby toho nebylo málo, není zrovna nejlíp. Avšak jsem se vzchopila kvůli vám a něco sepsala:) Doufám, že s kapitolou budete aspoň trochu spokojené, protože já opětovně nejsem:) Původně tu měli být ještě jiné scény, ale vzhledem k tomu, že už tohle mi zabralo 2K slov, tak to nechám na příští kapitolu, kterou se budu snažit napsat co nejdřív, abyste zase nemuseli čekat týden, ovšem neslibuju nic! :D
Vote a koment potěší:)
,,Zajedeme do té restaurace, kde pracuje Alice?" zeptala se Luana, když jsme vycházeli z nemocniční budovy krátce před dvanáctou hodinou, míříc k tátovu zaparkovanému autu na parkovišti mezi ostatními auty kousek od vchodu. ,,Mám hroznou chuť na tu boží tortillu." Zasnila se a poté pohlédla s nadějí v očích na tátu, který přikývl na znamení souhlasu.
S babičkou jsme si úžasně popovídali a já na malou chvilku úplně zapomněla, jak vážný její zdravotní stav je. Bylo to, jako kdyby byla v naprostém pořádku, nenechala na sobě nic znát, až do doby, než jsme museli odejít. Máma s tátou na ní určitě poznali, že si potřebuje odpočinout, i já viděla, jak se mermomocí snaží udržet své oči otevřené, a tak jsme se rozhodli ji dát klid a prostor pro odpočinek a zajet si někam na oběd. Přeci jen ji za chvíli čekala hromada dalších vyšetření a tak potřebovala naprat sílu a aspoň část nové energie. Sice nechtěla, abychom odcházeli, snažila se nám tvrdit, že není unavená, ale očím, ve kterých se dá vyčíst všelicos, člověk neporučí, ani moje milovaná babička nemá takovou moc.
,,Myslíš Alice Ribeiro?" Podívala jsem se na svou sestru, která ke mně v mžiku vzhlédla svýma čokoládovýma očima, čekající na její odpověď.
,,Jo, pracuje tam od začátku prázdnin, takže ne moc dlouho, ale mají tam vynikající tortilly. Byli jsme tam s Brunem a Adrienne na začátku prázdnin a od té doby tam chodíme vždycky, když si jdeme někam spolu sednout, obzvláště s Brunem," informovala mě nadšeně, načež se ji při zmínce o Brunovi se jí malinko rozzářili oči, což mě donutilo se uchechtnout. ,,Co je?" Přimhouřila oči nad mou reakcí, načež vzala za kliku zadních dveří našeho auta, když jej pomocí klíče odemkl.
,,Ale nic." Usmála jsem se a zakroutila hlavou, usedajíc na své místo. ,,Jen- co se děje mezi tebou a Brunem?" Podívala jsem se na ni, když se posadila vedle mě, zapínajíc si bezpečnostní pás, díky čemuž se vyhnula mému očnímu kontaktu.
Luana a Bruno jsou kamarádi na způsob mě a Neymara, a to ani s nejmenším rozdílem, už nějakou řádku let. Bruno je hodně milý a pozorný kluk, který se vždycky k dívkám chová naprosto slušně. Jeho rodina je trochu z vyšší vrstvy, ale ani jeden to nedávají na sobě znát a chovají se k ostatním jako k sobě rovným. Nechci tím říct, že naše rodina by na tom byla špatně, jsme prostě průměrní. Ale co se týče Bruna, je naprosto úžasným mladým gentlemanem, a podle mého dokonce i nápadníkem mé malé sestřičky. Avšak kluka jako je právě Bruno ji strašně moc přeji, protože si ho zaslouží.
,,Nic, co by se mělo dít?" zeptala se bez jakéhokoli pohledu do mé tváře, načež se otočila k okýnku, za kterým nádherně svítilo sluníčko.
,,No já ti nevím, ale myslím, že něco určitě ano." Usmála jsem se na ni, i když to neviděla, a položila ji svou dlaň na rameno. ,,Nemáš se za co stydět, tohle je nejkrásnější období lidského života- zamilování."
,,Hmm." Pokrčila ramen, jako by nic, ale já podle jejího stálého pohledu s okýnka, kde sledovala už mizící auta zaparkovaná před nemocniční budovou, poznala, že mi něco tají, jelikož kdyby ne, tak mi věnuje svůj pohled, což se nedělo.
Celou dobu jsem ji propalovala očima, což musela cítit, jelikož se začala nervózně ošívat.
,,Lu, nemusíš to tajit, já viděla, jak jste si dali pusu, když tě doprovázel minulý pátek domu." Otočila se k nám dozadu máma se širokým úsměvem na tváři, což mě donutilo se na sestru podívat se značným úžasem.
,,Mami!" vyhrkla Lua a podívala se šokovaně na mámu. ,,Ty jsi nás špehovala?" Založila si rudce na hrudi, načež dotčeně nakrčila spodní ret. ,,Říká ti něco soukromí?"
,,No tak promiň, ale zrovna jsem procházela kolem okna, když jsem vás dva viděla." Pokrčila rameny, jakoby nic.
,,Jo, jasně, jen tak náhodou." Protočila Lua panenky v očích, avšak poté pobaveně pokroutila hlavou. ,,Jsi děsná."
Na to jen máma s úšklebkem a nadzvednutým obočím pokrčila rameny, otáčející se zpátky dopředu.
,,Tak moje malá sestřička, už není malá a má kluka! Hele, ale tohle si budu brát osobně- já ti pravdu mezi mnou a Neymarem řekla, ale ty mě o tobě a Brunovi ne." Tentokrát jsem se na ni podívala dotčeně já. ,,Tohle od tebe není pěkné, myslela jsem, že si říkáme všechno."
,,Já se tě na Neymara zeptala-"
,,Já tebe na Bruna taky, takže to nezakláš. Tohle bude drahý, sestřičko." Šťouchla jsem do ní se širokým úsměvem, což ji donutila znovu pokroutit pobaveně hlavou. ,,Ale jsem za tebe rána." Mrkla jsem na ni, načež ji svou dlaň položila na ruku, kterou ji stiskla.
*****
,,Už jsme tady, holky," oznámil nám táta, když zastavoval u menší restaurace s názvem Durante três palmas, která získala svůj název díky třem zasazeným palmám před onou budovou.
Když táta úplně zastavil, odepnuli jsme si pásy a vystoupili z auta na silnici, kde na nás uhodily ostré paprsky poledního sluníčka, které pařilo jako na Hawaii. Táta auto zamkl a společně jsme se vydali ke vchodovým dveřím restaurace, když v tom se mi rozvibroval mobilní telefon, orajíc mi nový příchozí hovor. Zastavila jsem se, prohrabujíc se kabelkou v následně úspěšně provedené misi nalezení onoho vyzváněcího stroje, a pohlédla na displej, kde se na mě rozzářila fotka nejúžasnějšího přítele na světě- Neymara.
,,Zatím běžte obsadit místa, hned přijdu." Ukázala jsem na mobil, načež jsem pomocí přetažení prstem před displej hovor přijala.
,,Pozdravuj ho," řekl mezitím táta, načež i s mámou a Luanou vešel dovnitř, zavírajíc za sebou prosklené dveře.
,,Ahoj," pronesla jsem s veselým hlasem do mobilu, čekající, až uslyším jeho dokonalý hlas.
,,Ahoj zlato. Neruším?" Jeho hlas zněl tak moc šťastně, což mě hodně těšilo, přičemž jsem v pozadí druhé strany slyšela tlumenou směsici všemožných hlasů.
Vím že se už po několikáté opakuji, ale strašně moc mi chybí jeho přítomnost. ,,Vůbec ne, zrovna jsme s našima dorazili do restaurace Durante três palmas, kam jsme spolu chodívali, pamatuješ?" Přešla jsem k lavičce naproti restaurace, kde jsem se posadilo, přehazujíc si nohu přes nohu.
,,Jak bych mohl jen zapomenout? Hlavně ty pařby tam byli naprosto úžasné." Zasmál se, načež mě se v hlavě vybavili některé vzpomínku na ony návštěvy této budovy i s Reynaldem. ,,Co babička? Jak jí je?"
,,Jde na ni poznat, jak je slabší, ale snaží se bojovat. Máš prý někdy přijet, chce tě zase vidět, a mám tě pozdravovat. Dívala se na tvůj zápas, kdy se ti to stalo a přeji ti brzké uzdravení a pokroky, protože si tě zase přeje vidět hrát."
,,Tak až za ní zase půjdete, tak ji vyřiď, že jí moc děkuju a že se tam někdy určitě otočím. A taky- mám jednu dobrou zprávu." Odmlčel se, což mě naprosto deptalo, jelikož jsem tu zprávu chtěla slyšet.
,,No tak dělej, nenapínej a povídej," pobídla jsem ho, když se dlouho neměl k pokračování.
,,Zkus hádat, mimochodem, křičí na mě Leo s Danim, abych tě pozdravovat- tak tě od nich pozdravuju."
,,Že já je taky pozdravuju, ale tobě asi brzo něco řeknu, pokud budeš ještě dlouho o té zprávě mlčet. Víš, že nenávidím hádanky, vždycky prohraju. Takže-" pobídla jsem ho znovu, doufajíc, že se mi to konečně sdělí.
,,Dneska, když jsme se s Leem pokoušeli uvařit něco k jídlu a dohadovali jsme se, kdo má pravdu s postupem přípravy bylinkové omáčky, Davi rozbil skleničku-" nechápala jsem kam tím míří, ale trpělivě, částečně napjatě, jsem čekala na to nejhlavnější, co by se dalo považovat za dobrou zprávu, jelikož rozbitá sklenička by mi do této kategorie nijak nezapadala. ,,-chudák byl z toho úplně vyhukanej a plakal. No, ale k tomu nejhlavnějšímu- rychle jsem se k němu vydal, jelikož jsem měl strach, jestli si něco neudělal. Nic zvláštního, že? Strach o své dítě, je naprosto normální. Ale Bruno, já jsem se k němu dostal bez pomocí berel! Já jsem zvládl jít, aniž bych si to uvědomil a vůbec mě to nebolelo." Neviděla jsem ho, ale na sto procent jsem mohla s jistotou říct, že se právě usmíval jako to nejzářivější letní sluníčko.
Přiložila jsem si dlaň před ústa, snažíc se tuto informaci pořádně vstřebat. Vždyť to nebylo tak dávno, kdy měl jednu ze svých krizových nálad, kdy o sobě říkal, jaký je loser, že si už nezahraje, že je beznadějný. A teď? Srdce mi tlouklo o několik úderů rychleji a ve mně se projevoval hormon štěstí. ,,Neděláš si ze mě srandu, že ne?"
,,Myslíš, že bych byl schopný o tomhle vtipkovat?" Zasmál se.
Do očí se mi vedrala slza, která však neznamenala smutek, ale radost. Dřel a dřel, jen aby viděl pokroky, které se mu skrývali, ale teď se mu jeden nabídl. Moc dobře jsem věděla, že tohle je začátek nové cesty a že už to bude jen a jen lepší. Věřila jsem v to. ,,Ne, nemyslím. Jsem tak moc ráda, Neymisi, tak moc ráda, že jsi konečně dosáhl první mety v našem seznamu postupování. Jsem na tebe tak pyšná, zlato, tak moc, že si to ani nedokážeš představit. Kdybych teď byla s tebou, tak tě silně obejmu a věnuju ten největší polibek," řekla jsem s ještě šťastnějším hlasem.
,A já bych se od tebe už nehnul a užíval si tvých rtů a tvého těla. Moc mi chybíš, je strašně budit se sám v posteli bez tepla tvého těla, které bych mohl objímat." Povzdechl si, načež něco řekl mimo náš hovor, avšak jsem nerozpoznala co. ,,Dřív se i to zdálo normální, ale teď se cítím jak opuštěné štěně."
,,Kde jsi došel k takovému přirovnání?" Zasmála jsem se. Byla sice pravda, že Neymar mnohdy jako štěně vypadal, ale tohle přirovnání jsem slyšela opravdu poprvé.
,,Nazval mě tak Dani a přijde mi to docela přesné, jelikož se tak vážně cítím."
,,Aha. Ney, ty mi taky chybíš ani nevíš jak moc. Hrozné jak sis mě získal a omotal kolem prstu." Usmála jsem se, hrajíc si prsty levé ruky se zapínáním kabelky. ,,Ale brzo zase budeme spolu, uvidíš."
,,Věřím v to. Babičce se udělá líp a všechno bude zase jako dřív." Nad jeho slovy jsem přikývla, i když to nemohl vidět. ,,Bruno, omlouvám se, ale budu muset končit, zavoláme si pak ještě večer?"
,Samozřejmě. Drž se a hlavně tu chůzi moc nepřeceňuj, jasný? Všechno s mírou." Usmála jsem se a vzhlédla před sebe na velké prosklené okno, kterým jsem mohla nahlédnout dovnitř restaurace, přičemž jsem spatřila svou rodinu, sedící u jednoho ze stolů, bavíc se s blonďatou dívkou, se kterou jsem před pár měsíci dodělala školu- s Alice.
,,Neboj se, já jsem přeci vždy opatrný." Zasmál se Ney. ,,Miluju tě," řekl svým sladkým hlasem, který mi mnohdy dokáže vykouzlit úsměv na tváři jen svou tóninou.
,,Já tebe taky. Pa."
,,Ahoj." S jeho posledními slovy hovor ukončil a já, kvůli následnému pípaní, které mi to oznámilo, stáhla ruku do klína. Chvíli jsem jen tak seděla, než jsem se zvedla a vydala se ke dveřím restaurace, přičemž jsem si do kabelky schovala mobil.
,,Bruno?" ozvalo se váhavé oslovení mého jména po mé pravé straně, kam jsem se následně otočila.
Pohled mi padl na drobnou blondýnku s jemnou lehce snědou pletí a jasnýma studánkově modrýma očima, oblečenou do bílých letních šatů, jejichž lem sahal zhruba do půli stehen hubených noh na páskových botách na klínku.
,,Juliano?" Ústa jsem zvedla do širokého úsměvu, kráčející k mé kamarádce, kterou jsem neviděla několik měsíců vzhledem k tomu, že se s rodinou přestěhovala do Rio de Janeira. Jakmile jsem byla těsně u ní, tak jsem si ji stáhla do pevného objetí, které mi bez váhání opětovala. ,,Tak ráda tě zase vidím," řekla jsem, neskrývajíc radost.
,,To já tebe taky, tak moc jdi mi chyběla, že jsem si dala za úkol o prudinách přijet k tetě, abych se s tebou zase mohla vidět," řekla, když jsme se od sebe odtáhly. ,,Vypadáš perfektně, jako vždy." Zaklonila trochu hlavu, aby se mi mohla podívat do očí, jelikož byla o nějaký těch pár centimetrů menší než já, i když měla podpatky.
,,Děkuju, ty taky. Kam máš namířeno?" optala jsem se jí.
,,Na oběd k tetě, před chvíli jsem se byla jen tak projít po městě a okouknout, co se tu za tu dobu změnilo. Hele, co máš dneska odpoledne v plánu?"
Na chvíli jsem se zamyslela, zda-li jsme se s našima a Luanou o něčem nebavili, ale nic jsem si nevybavovala. ,,Pravděpodobně nic," řekla jsem.
,,Super, tak co kdybychom si šli sednout na kafe, nebo tak? Dlouho jsme se neviděli, tak si myslím, že by bylo místné něco spolu podniknout," navrhla, načež jsem okamžitě reagovala přikývnutím.
,,Myslím, že je to super nápad. Moc ráda si s tebou někam půjdu sednout," přitakal jsem.
,,Tak co říkáš- ve tři hodiny u Paradas?"
,,Budu tam." Usmála jsem se.
,,Tak teda ve tři, zatím se měj a pozdravuj rodinku."