Don't Give Up! [Neymar Jr]

60. kapitola

Krásná kulatá 60. kapitola! Wow, běží ten čas, běží. Když se člověk zamyslí a uvědomí si, že za chvíli je konec a přitom si pamatuje na úplný začátek, ale o tomhle jindy. Nevím, co se to se mnou zas děje, ale v poslední době mi trvá psaní déle než dřív, já jen doufám, že to brzy přejde:/

Budu ráda, pokud se vám bude dnešní kapitola líbit:) A ještě víc bych byla ráda za vaše vyjádření^^

Přeji příjemné čtení^^

Leknutím jsem nadskočila a o pár kroků od něj odstoupila. Srdce mi bilo o několik úderů rychleji, ale současně jsem se nemohla pořádně nadechnout. S vyděšením v očích jsem se dívala na jeho tělo, které se třáslo vztekem a smutkem zároveň. Pohled z něj jsem na pár sekund přesměrovala na Raf, která se na svého bratra dívala se stejnou grimasou v obličeji jako já.

,,Ney," oslovila jsem ho, když jsem se opět zaměřila na jeho postavu, a udělala k němu pár kroků. Položila jsem mu ruku na ramena, ale on ji jediným pohybem setřásl, ovšem mlčel. Nevyřkl ani hlásku. ,,Zlato," zkusila jsem to znovu a tentokrát mě nechal se ho dotknout. ,,Je mi to líto, zlato, ale-"

,,Lítost ho nevrátí zpátky, Bruno!" vykřikl, až jsem s sebou opět cukla, avšak zůstala jsem na místě. ,,Je nadobro pryč! Umřel ráno a mně se o něm zdálo, chápeš? Nebyl to jen výplod fantazie, jak ses mi snažila namluvit, bylo to skutečný! Bylo to znamení! Kurva!" Prudce se otočil a zahleděl se mi do očí. Ty jeho byly plné slz a začínaly se podlívat krví. ,,Je to tak nespravedlivé! Celý život je nespravedlivý. Lidi, co si zaslouží žít, odchází a ti, co si zaslouží trpět, si žijí jako v bavlnce bez bolesti." Rozhodil rukama.

Moc dobře jsem se dokázala ztotožnit s jeho nynějšími pocity. Vztek naprosto ovládal jeho tělo, jeho mysl, všechno. Nechal mu volný průchod a dovolil, aby se spojil se smutkem a bolestí, což je ta nejhorší kombinace.

Už jsem se nadechovala k dalším slovům, kterými jsem ho chtěla uklidnit, ale on se najednou otočil a vydal se pryč z kuchyně. Stála jsem na místě a jen sledovala jeho mizící záda.

,,Tak takovou reakci jsem opravdu nečekala," promluvila po dlouhé době Raf. Aniž bych se na ni podívala, cítila jsem její pohled na mé postavě. ,,Bruno, běž za ním." Najednou se na mých zádech objevily její dlaně. Ani jsem si nevšimla, kdy vstala a přešla ke mně, byla jsem zabraná do vlastních myšlenek a přemýšlení, jak Neymarovi pomoc. Přihlížet bolesti osoby, kterou milujete, je to nejhorší, ještě k tomu, když je ta bolest fyzická.

Párkrát jsem zamrkala a podívala se do jejích čokoládových očí. Bylo mi líto, že musela navštívit svého bratra v tak špatném období, tuhle část návštěvy jsme si mohli všichni odpustit.

,,Běž, potřebuje tě, i když ti to neřekne. Víš, jaký v takových chvílích umí být, nenech ho však, aby tě od sebe odháněl. Opravdu tě potřebuje." Povzbudivě se na mě usmála, ale šlo jasně vidět, že je to pro ni těžké.

Přikývla jsem, ještě jednou se na ni podívala a následně se rychlými kroky vydala na chodbu, kde jsem podle intuice okamžitě zamířila do naší ložnice. Ukázalo se, že jsem se řídila správně, a okamžitě nechala svůj pohled spadnout na jeho postavu, postávající před oknem, nechávajíc své tělo ozařovat slunečními paprsky.

,,Chci být sám," řekl, aniž by se ke mně otočil.

Postávala jsem ve dveřích, ale jeho slova mě neodradila od toho, abych udělala krok a překročila tak práh místnosti. Věděla jsem, že když tohle člověk v takové situaci říká, přitom si přeje naprostý opak svých slov. Nikdo nechce být na bolest sám, chce se o ní podělit a smést to těžké břemeno ze svých ramen alespoň částečně.