Don't Give Up! [Neymar Jr]

27. kapitola

Omlouvám se, že přidání další kapitoly trvalo opět skoro týden. Původně jsem měla v plánu přidat něco o víkendu, ale tak se nestalo. Kamoška mi totiž doporučila boží seriál (The Fosters), který mě prostě mega chytl a já se nemohla přestat dívat, do toho jsem to kombinovala s PLL, kdo zná možná v něm najdu pochopení:D A za další jsem nějak neměla k psaní DGU náladu, nwm proč, ale prostě jsem se k tomu nemohla dokopat. No a jelikož jsem teď zůstala doma, kvůli silnému nachlazení, tak jsem se do toho včera večer, s menší pomocí druhé kámošky, která mě do toho dokopala(ahojky Pájo), pustila a dneska dokončila:) Tak snad vás nezklamu a bude se kapitola aspoň trochu líbit:)

Vote a koment jako vždy potěší:)

Btw. Nahoře máte fotku Bruny a Luany (její sestry), nehorázné jak jsou si podobné, skoro kopie:)

Bylo krátce po desáté hodině večerní, Santos pomalu padal do tmy a já stála před velkou bílou budovou s nápisem letiště, z nějž jsem před pár minutami vyšla s kufrem, táhnoucím za sebou, snažíc se si stopnout taxi, které mě však úplně ignorovalo.

,,,Co máte za problém, sakra?" procedila jsem nevrle skrz zaťaté zuby, mávajíc se zdviženým palcem ruky ve znamení stopnutí blížícího se žlutého vozu s cedulí 'TAXI' na střeše. A konečně úspěšně.

Taxi odbočilo k chodníku, na kterém jsem stála, kde přibrzdil, čekajíc až nastoupím.

Úlevně jsem si oddechla, chytila rukojeť velkého kufru na kolečkách, spěšně udělala pár kroků k onu záchrannému vozu.

Z auta mezitím vystoupil v celku mladý muž se snědou pletí a tmavýma Vlasta. Nepatrně mi připomínal Neymara. ,,Dobrý večer," řekl a převzal si ode mě kufr, který vložil do zadního úložného prostoru auta.

,,Dobrý," odpověděla jsem mu, načež nastoupila na zadní sedadla, vytahujíc ze své kožené kabelky mobil, abych mohla napsat mámě, že jsem na cestě a Neymarovi, že jsem v pořádku dorazila.

,,Tak kam to bude?" optal se taxikář, když se vrátil na své místo, zatímco jsem mámě odeslala smsku, přičemž se ke mně otočil s milým úsměvem na tváři.

,,R. Borges 45," nadiktovala jsem mu naši adresu.

Přikývl a otočil se zpátky čelem k silnici, a následně se zařazujíc do dopravního pruhu.

V kontaktech jsem vyhledala Neymarův kontakt, načež na mě vykoukla jeho fotka, kde se nádherně usmíval a působil moc šťastně. Byla pořízená, ještě než odletěl, myslím, že když jsme spolu byli na pláži na jedné z plážových večírků. Jen pohled na tu fotku mi vykouzlil úsměv na tváři a v hlavě se ozvala jeho kouzelná slova, které završil těmi nejcennějšími. Mrzelo mě, že jsem ho tam musela nechat, ale nemohla jsem s tím nic dělat.

‚Právě sedím v taxíku a mířím domů. Už teď mi moc chybíš, Nymy. Ráno si zavoláme. Pozdravuj Daviho, a že mu posílám pusu. Moc tě miluju'

Stiskla jsem na tlačítko odeslat, ruku s mobilem položila na stehno a zadívala se z okna na potemnělou ulic, která byla osvícená pouličními světly, po které se procházeli skupinky mladých lidí, užívající si prázdninový večer.

Najednou mi začal vyzvánět mobil, oznamujíc mi nový příchozí hovor. Podívala jsem se na displej v domnění, že to bude máma. Ovšem fotka u kontaktu mě naprosto vyvedla z omylu, protože se ni vyjímal usměvavý mladík, který mi vpadl do života už jako malý.

Neváhala jsem ani sekundu a přejel palcem po displeji přes zelené sluchátko, čímž jsem hovor přijala, a okamžitě si mobil přiložila k uchu, přičemž se mi na na tváři opět objevil úsměv.