Don't Give Up! [Neymar Jr]

51. kapitola

Vím, po skoro dvou týdnech, ale já to dřív nedávala :D Odpusťte mi :D Na další kapitole začnu pracovat dřív a i po kousíčkách, abyste nemuseli dlouho čekat:* Kapitola je ve smutné atmosféře, která se opravdu špatně naváděla, ale pak mi pomohly písničky a šlo to:) Tak snad se bude líbit!

Vote&koment potěší lásky:*

Stála jsem před jedněmi dveřmi v bytovce a rozmýšlela se, zda-li je dobrý nápad zmáčknout tu malou obdélníkovou krabičku připevněnou na zdi, nazývající se zvonek. Nevím, proč jsem šla zrovna sem, ale nohy mě sem prostě nesly. Mohla jsem jít za Antonell, ale ten nápad se mi pravděpodobně nelíbil vzhledem k tomu, že by tam byl Leo.

Nechápala jsem, proč mi to Neymar udělal, proč si usmyslel, že mě bude ranit svými slovy.Cítila jsem už ráno při vstávání v kostech, že se dneska něco pokazí, ale nečekala jsem, že až takhle. Vždyť než odešel, tak se mi omluvil za své chování a vypadalo to, že je všechno v pořádku. Viděla jsem tam malou naději, že bychom si víkend mohli užít bez nějakých problémů. Ale on to tak zřejmě nechtěl. Utekla jsem, zbaběle jsem utekla, ale nemohla jsem tam zůstat už ani minutu, v husté atmosféře, která tam panovala, jsem nemohla pomalu ani dýchat. Ale to, že mi řekl, že mám jít, to všemu napomohlo. Někde hluboko uvnitř jsem doufala, že se za mnou vydá, omluví se a bude vše zase ve starých kolejí, ale neudělal to. Neudělal nic z toho. Prostě mě nechal odejít, jako by to opravdu chtěl.

Když jsem si své rozhodnutí se zazvoněním rozmyslela a řekla si, že svými problémy nebudu zatěžovat ostatní, tak jsem se, stírajíc si stékající slzy, otočila. Jenže jakmile jsem chtěla udělat krok v před a sejít schody zpátky ven, přede mnou se objevila mužská vysoká postava s úsměvem na tváři.

,,Ahoj Bruno," pozdravil mě Nat, avšak jakmile si všiml mého pohledu, ten jeho se z veselého okamžitě změnil na vyděšený a ustaraný. ,,Co se stalo?"

Nebyla jsem schopná slova a tak jsem sklopila pohled k zemi a křečovitě sevřela víčka k sobě. V tu chvíli jsem kolem svého těla pocítila jeho paže, které mě uvěznily v pevném a hřejivém objetí, jenž jsem opravdu potřebovala. V dlaních jsem sevřela lem jeho kožené černé bundy a hlasitě vzlykla. Slzy se mi draly nezastavitelně na povrch a já už ztratila sílu se jim bránit.

,,Pojď se mnou dovnitř, uděláme si čaj a můžeš mi to všechno říct, pokud se mi chceš svěřit. Jsem tu pro tebe," řekl, když se ode mě odtáhl, a svými dlaněmi přejel po mých pažích.

Skousla jsem si spodní ret a přikývla. ,,Děkuju," šeptla jsem tichým hlasem, že bych se ani nedivila, kdyby mě neslyšel, a znovu si setřela mokré tváře. Sledovala jsem ho, jak popošel ke dveřím, které odemkl a čekal, až projdu dovnitř jejich menšího bytu jako první. ,,Nebudu na obtíž?" zeptala jsem se na ujištěnou a objala si pažemi tělo. Můj hlas zněl nezvykle chraplavě a to díky neustávajícího pláče. Zůstala jsem stát na chodbě a dívala se na mého kamaráda, který si sundával bundu a věšel ji na věšák, který byl skoro prázdný.

,,Nebudeš." Pokroutil hlavou ze strany na stranu, když se ke mně otočil čelem. ,,Jsem tu sám, kluci jsou v čudu a Monica je někde s kamarádkama, takže taky v čudu, takže tu budeme mít klid. A moc dobře víš, že mi nejsi nikdy na obtíž." Přešel ke mně, chytl mé ruce, které dal podél těla a sundal mi z těla bundu, kterou též pověsil. ,,Běž si udělat pohodlí do obýváku, já půjdu udělat ten čaj. A jestli chceš jít do koupelny, tak běž." Mírně se pousmál a znovu mi rukou přejel po paži, načež se vydal do vedlejší místnosti, kde se nacházela kuchyň.

Ještě chvilku jsem stála na malé chodbičce, než jsem se odhodlala ke kroku a zamířila do koupelny. Zavřela jsem za sebou dveře a přešla k umyvadlu, nad kterým viselo středně velké zrcadlo. Při pohledu na odraz mé zničené tváře v něm jsem se zděsila. Oči podlité krví, rozmazaná řasenka pod očima, bledá tvář a mokré stopy slz jasně napovídali tomu, že jsem nebyla v pořádku. Duhovky mých jindy čokoládových očí tu jasnou barvu postrádaly.