8. kapitola

1K 32 4
                                    

Já vím, že mi to zase dlouho trvalo a štve mě to:( Ale doufám, že se mnou máte stále trpělivost a neodepsali jste mě:)

Přináším vám tedy další kapitolu DGU!:) Snad se bude líbit:)

Votes&koment mile potěší:)

Celý zbytek dne jsem prospal. Byl jsem po operaci šíleně unavený, že jsem nedokázal nechat otevřené oči déle jak pár minut. Vzbudil jsem se až druhý den ráno do prázdné místnosti. Bruna tu samozřejmě nebyla, a já doufal, že ji zase dneska uvidím. Nikdy jsem nedokázal pochopit, kde se v ní to všechno bralo, že měla se mnou tu sílu a pevné nervy. Vždycky se snažila kolem sebe šířit dobrou energii a zaměřovala se především na ty světlé stránky věci, pokud nějaké byly. Tohle jsem na ni obdivoval a respektoval, to já nedokázal. Byl jsem jí za to všechno nesmírně moc vděčný. Za ty roky, co se známe, byla pro mě něčím jako vycházející slunce po temné noci.

„To ani v té televizi nemůžou dávat něco normálního?" zaúpěl jsem, když jsem projížděl jednotlivými kanály a asi na desátém byla buď nějaká telenovela, nebo teleshopping. Chtěl jsem něčím přehlušit to ticho, které tu panovalo. Nepřišlo mi, že by tu takové bylo předešlé dny, vždycky tu byl nějaký pohyb, buď Bruny a Lea nebo doktorů a sestřiček.

Zhluboka jsem si povzdechl a nakonec ovladač položil na stolek, když jsem narazil na záznam Mistrovství Evropy z loňského roku, tedy roku 2012, kde o titul bojovalo Španělsko s Itálií. I přesto, že jsem věděl, jak zápas dopadne, tak jsem ho se zaujetím sledoval. Upřímně se mi při pohledu na utkání zastesklo. Hned se mi v hlavě opět vytvořila myšlenka, že já se dlouho na trávníku neobjevím, a uvidí se, jestli vůbec někdy. Stalo se to teprve před čtyřmi dny, ale já měl pocit, jako bych byl bez fotbalu už několik týdnů.

Z mých myšlenek mě vyrušilo až zazvonění telefonu v oznámení nové příchozí zprávy. V očekávání, že se jedná o mou kamarádku nebo mého kamaráda, kteří mi oznámí, že tu dlouho nebudu sám, jsem se po mobilu natáhl a zprávu otevřel. Byla však od Carol, ale i přesto jsem se na displej usmál, jelikož mi oznámila, že jsou na cestě do Španělska a odpoledne za mnou přijdou. Odepsal jsem jí, že se na ně už moc těším, a mobil odložil zpátky.

Ruce jsem si založil za hlavou a trochu se prohnul v zádech. Celé tělo mě bolelo z neustálého ležení ve stejné poloze. Doufal jsem, že mě už brzy pustí domů. Když mám operaci za sebou, tak mě tu už teoreticky nic jiného nedrželo. Těšil jsem se jako malý kluk, protože přeci jen doma je doma.

Po asi deseti minutách se ozvalo zaklepání na dveře, na které jsem rázem zaměřil svou pozornost v domnění, že se jedná o Brunu. Ovšem poté, co se dveře otevřely, jsem zjistil, že v nich nestojí má Bruna, ale rudovlasá sestřička, která mi ráno přinesla snídani, níž jsem se v podstatě ani nedotkl. Černého čaje jsem se ani nenapil, protože jsem ho nenáviděl už od dětství, a z rohlíku jsem si ukousl asi jenom dvakrát. „Nasnídal jste se?" zeptala se, když ke mně kráčela. Jen jsem přikývl a pohled věnoval zase obrazovce televize. „Moc jste toho nesnědl," zkonstatovala, když už stála u mě a do rukou brala tác s jídlem. „Nechutnalo vám?"

„Nemám ani moc hlad," odpověděl jsem jednoduše.

„Můžu to tedy odnést?"

„Můžete." Přikývl jsem a věnoval jí letmý pohled. S tácem v rukou se otočila a odešla z místnosti, zavírajíc za sebou dveře. Pár sekund nato se ozvalo další zaklepání. Jelikož jsem si myslel, že jde opět o sestřičku a něco zapomněla, tak jsem tomu nevěnoval větší pozornost a tu soustředil na děj na obrazovce.

Don't Give Up! [Neymar Jr]Where stories live. Discover now