Don't Give Up! [Neymar Jr]

14. kapitola

Hey hou, hey hou! Jsem zpět a přináším vám delší kapitolu než obvykle! A to to nevypadalo na začátku moc nadějně!:) Dnešek jsem obětovala vám namísto paní učitelce z ekonomiky:D Takže pokud kvůli vám zítra dostanu další 5! :D Neeeee, já se opravdu chvíli učila, takže by to koule být neměla:) Ale važte si toho!:D Ale už dost kecání (vím, že si to stejně většina nečte, ale to je jedno). Tady máte novou kapitolu!:) SNAD SE BUDE ALESPOŇ ČÁSTEČNĚ LÍBIT:D 

Votes&koment potěší:)

„Ney, už jsi nachystaný?" ozvalo se Brunino volání z předsíně, zatímco já byl stále v koupelně a snažil se upravit si vlasy. Nebylo zrovna nejjednodušší stát před zrcadlem a většinu váhy předávat na zdravou nohu, proto jsem měl občas nutkání posadit se na okraj vany. Jenomže to jsem zase neviděl na svůj odraz v zrcadle.

„Ještě ne," odpověděl jsem jí a ještě si párkrát prohrábl vlasy. „Musím trochu vypadat."

„Copak tohle všechno děláš kvůli doktorovi Toledanovi?" Bruna stála ve dveřích koupelny opřená o jejich rám. Ruce měla založené na hrudi a dívala se na mě s nadzvednutým obočím, rty zformulovanými do pobaveného úsměvu.

V odraze zrcadla jsem se setkal s jejíma očima. „Víš o tom, že tahle nemocnice má samé pěkné sestřičky? Nebo alespoň velkou většinu z nich." Mrkl jsem na ni s úšklebkem. „A přeci nepůjdu do nemocnice jako zombie. Moje vlasy taky potřebují péči." Naposledy jsem si je prohrábl a zkontroloval, jestli mi někde nějaký pramen neodstává. Nakonec jsem se zapřel o berle a otočil se k mé kamarádce čelem. Mlčela a sledovala mě se semknutými rty, což většinou dělala, když byla naštvaná. V hlavě jsem si okamžitě přemítal veškerá slova a hledal v nich chybu.

„Představíš mi ji pak?" řekla po chvíli a na její tváři se vytvořila pobavená grimasa. Mně se však zdálo, že za jejím výrazem něco stálo. Odrazila se levým ramenem od rámu a prohlédla si mě od hlavy až k patě.

„Když budeš chtít." Pokrčil jsem rameny a odbelhal se kolem ní. „Jmenuje se Bellita a je naprosto dokonalá. Brunetka s krásnýma očima a vždy mě obdarovávala úsměvem." Hraně jsem se zasnil. „Ach, jen radost pohledět."

„A jak víš, že bude mít zrovna dneska směnu? A že bude na ambulanci?" Bruna mě předběhla, jako by si tím snad chtěla něco dokázat, a nazula si stříbrné páskové boty na vyšším podpatku.

„To nevím, tohle rozhodnutí nechám osudu. Pokud bude chtít, tak tam bude, pokud ne, budu se s tím muset smířit." Pokrčil jsem rameny a posadil se do křesla, načež jsem si pomocí berle k sobě přisunul boty. Levou jsem si obul bez sebemenších problémů, avšak pravá už tak snadno nešla. „Ne, zvládnu to," řekl jsem rázně, když jsem periferně viděl, jak se ke mně Bruna sklání. S povzdechnutím se tedy opět narovnala a s rukama v bok mě pozorovala. Trvalo mi to sice pár minut, kdy mě Bruna několikrát napomenula, že si mám pospíšit, ale přeci jen jsem se na ni nakonec mohl vítězoslavně usmát. „Vidíš?" Díval jsem se na ni jako malý kluk, ale byl jsem skutečně rád, že se mi to podařilo.

„Super, můžeme tedy už jít?" Povytáhla obočí, a aniž by čekala na mou odpověď, vzala s botníku klíče jak od auta, tak od domu a otevřela domovní dveře.

„Nějak spěcháš," řekl jsem, vyškrábal se na nohy a následoval ji.

„Já ne, ale ty máš schůzku s krásnou sestřičkou."

*****

Kontrola proběhla v naprostém pořádku, za což jsem byl rád. Na vytáhnutí stehů jsem si však musel ještě počkat pár dní, ale rána se prý hojí. Doktor Toledano byl s mým stavem spokojený, ale po mém přiznání, že jsem večer cítil nepříjemné bolesti, mi raději předepsal prášky.