Don't Give Up! [Neymar Jr]

52. kapitola

Hi guys! (žádní gays Pájo :D ) Někdo se tu ulejvá ze školy a tak má čas na psaní:D Ano jsem to já, takže mi pak napíšete omluvenku, děvčata! Ne kecám, mamka mi ji už napsala:D Tuto kapitolu jsem psala dlouho a vždy po kouskách, ale včera jsem si k tomu prostě lehla (ano, normální člověk napíše sedla, ale já jsem ležela, tak nebudu lhát), pustila songy a už to šlo samo, tak doufám, že to bude stát za to:D

Vote&koment potěší<3

Btw. za případné chyby se omlouvám:)

,,Já-já to vím." Na chvíli jsem se odmlčel. ,,Je u tebe, že ano?" Chtěl jsem se ujistit, i když jsem si byl toho faktu jasně vědom.

,,Co přesně víš? Že jsi kretén, nebo že ti mám chuť jednu vrazit?" Uchechtl se.

Přešel jsem k oknu, ze kterého jsem se zahleděl ven na sluncem osvícenou ulic. ,,Obojí," odpověděl jsem mu s hlubokým povzdechnutím. ,,A jestli mi chceš vrazit, klidně přijdi a udělej to, nebudu se vzpírat. Vím, že jsem to posral, kurva, moc dobře to vím." Zajel jsem si dnes už po několikáté do vlasů a křečovitě sevřel víčka k sobě. ,,Ale teď mi prosím řekni, že je u tebe."

,,Jo, je tady. Jsem moc rád, že jsi si vědom toho, že jsi kretén. Věř mi, že kdyby mi na Bruně tolik nezáleželo, tak ti fakt dojedu jednu fláknout, blbče-" Jeho hlas už zněj pokojněji. ,,-ale ona by nechtěla, abych to udělal. Zavařil sis a ublížil jí, idiote. Holce, která tě miluje už hodně dlouho, a která tu s tebou je den co den. Co sis vůbec myslel, když jsi na ni začal tak vřískat kvůli jednomu nepovedenému rannímu běhu? Počky, ty jsi vlastně vůbec nemysle, co?"

Rozhodl jsem se jeho poslední slova ignorovat, možná hlavně proto, že to byla pravda, a taky jsem neměl vhodný argument, který by mi ještě víc nezavařil. Věděl jsem úplně všechno, co mi tu teď řekl. ,,Dáš mi ji k telefonu?" zeptal jsem se opatrně a skousl si spodní ret, opět hledíc na ulici před domem, po které procházelo pár lidí a projížděli auta. ,,Prosím," dodal jsem a v duchu se modlil, aby se tak stalo.

,,Sorry, ale dej jí čas, ona za tebou přijde, tomu věř, a budeš se jí moc omluvit a napravit své chyby. Ale teď ti ji nedám k telefonu, na to opravdu zapomeň. Trvalo mi hodně dlouho, než se mi podařilo, aby se uklidnila a přestala brečet. Brečela kvůli tobě blbečku a já to nechci víc vidět. Až bude připravená za tebou přijít a promluvit si o tom, tak přijde, ale to je teď už na ní."

Zhluboka jsem si povzdechl a otočil se zády k oknu, takže mi pohled padl na Daviho, který skládal na posteli horu z polštářů a peřin. Byl jsem rád, že nevěnoval pozornost mému rozhovoru s Natem. ,,Řekni jí aspoň, že mě to mrzí a že jsem volal," požádal jsem ho.

,,To můžu udělat," řekl s klidem. ,,Ale teď už budu končit, zjistil jsi, cos chtěl, a já se jdu za ní vrátit, ať tam není dlouho sama. Ty zatím zpytuj svědomí, než se vrátí a přemýšlej nad tím, jak to napravit."

Přikývl jsem, i když jsem věděl, že to nemůže vidět. ,,Díky." Následně jsem si mobil odtáhl od ucha a klikl na červený obdélník se sluchátkem. Podíval jsem se zpátky na Daviho, který stál na matraci před hromadou polštářů a peřin, do které skočil. Položil jsem mobil na noční stolek a přešel ke skříni, protože jsem celou dobu byl jen v ručníku.

,,Kde je teda teta?" zeptal se Davi a já mu věnoval pohled.

,,U strejdy Nata, brzy přijde, uvidíš." Pousmál jsem se na něj. Svými slovy jsem se to snažil spíše namluvit sobě, než mému synovi, protože mě představa, že by se brzy nevrátila, ubíjela. ,,Nechceš jít vybrat nějakou pohádku, na kterou bysme se spolu podívali?" zeptal jsem se ho.