13. kapitola

720 25 7
                                    

Hlásím se s novou kapitolou!:) Lidi, už mě ta škola vážně nebaví- ne že by mě snad bavila, ale to vstávání je děs-_- Už ani nemám pořádně čas na psaní, a když jo, tak postrádám tu správnou múzu:/ Ale, i když po delší době, tak se mi nějak podařilo se k tomu dostat a něco pro vás sesmolit:) Tak tady to je:)

Votes&koment potěší:)

Strávil jsem na tréninku celou hodinu a půl pozorováním kluků a nenáviděním Boha, za tak otřesný pocit smutku, který mě ovládal. Snažil jsem se vybavovat si koučova slova, ale i přesto u mě převládalo nutkání hodit s berlemi hodně daleko, překonat bolest a jít trénovat s nimi. Dokonce jsem v jednu chvíli myslel, že se přeci jen otočím a požádám Brunu, aby mě zavezla domů. Byl to ubíjející pohled. Stýskalo se mi už teď a to jsem si byl vědom, že to bude trvat ještě déle.

„No nazdar Neymisi." Se širokým úsměvem na rtech ke mně mířil Javier Mascherano. „Ahoj Bruno." Pozdravil i Brunu, jež mu pozdrav oplatila.

„Čau kámo." Také jsem se usmál. „Chtěl bych ti dodatečně popřát všechno nejlepší. Štve mě, že jsem nemohl přijít na oslavu, ale slyšel jsem, že to byla pecka."

„Neblbni, takových příležitostí ještě bude. My jsme rádi, že už jsi konečně doma." Poplácal mě po rameni. „Všichni jsme na tebe mysleli, Piqué se dokonce obětoval, aby si za tebe dal uvítacího panáka."

Zasmál jsem se a pokroutil hlavou. „Věřím, že ho to stálo hodiny přemlouvání," řekl jsem s ironií. „Tady vidíme, jak bere život sportovce vážně."

„Ty bys mohl povídat." Lehce do mě šťouchl. „Ale někdy skutečně musíme něco podniknout. Vezmeme to jako dodatečnou party, co ty na to?"

„S tím souhlasím." Přikývl jsem.

„Super. Ale teď si půjdu dát sprchu." Čuchl ke svému podpaží a nakrčil nos. „Rád jsem vás oba viděl." Kývl na mě i na Brunu, která se postavila vedle mě. „Zatím se mějte." Mávl na nás a přidal se k ostatním, kteří unavení odcházeli do šatny. Nikdo z nich však neodešel bez toho, aniž by na mě třeba jen mávl na pozdrav.

Netrvalo dlouho a Javierovo místo zaujal Leo, který v poklusu doběhl k zábradlí a s neskrývanou radostí mě objal, aniž bych stačil jakkoliv zareagovat. „Čau kamaráde."

„Trochu mě děsí tvoje nadšenost, co potřebuješ?" Podezíravě jsem se na něj podíval, zatímco se ode mě odtáhl a přivítal podobným způsobem, avšak něžnějším, i Brunu.

„To nemůžu prostě jenom rád vidět svého kamaráda na nohou?" Ušklíbl se. „Jak to zvládáš?"

„Nějak jo," odpověděl jsem mu prostě a pokrčil k tomu rameny. Nevěděl jsem co víc k tomu dodat, abych se už po několikáté neopakoval, popravdě mě to už unavovalo. Leo měl docela dobrý přehled o mém stavu, jelikož jsme spolu byli neustále v kontaktu, takže jsem věřil, že mu to bude stačit.

„Nějak jo," zopakoval a protočil nade mnou očima. „Nejsi ležák, což je hodně dobrá zpráva. Mohlo to dopadnout i hůř, to si pamatuj."

Pouze jsem přikývl, ale neodpověděl mu. Ono se to lehce říkalo, ale ani jeden z nich nevěděli, jak to je těžké. Být odkázaný na druhé a mít trpělivost. Přiznávám se, že tato vlastnost není mou silnou stránkou.

„Jsi teprve na začátku a ty už myslíš černě. To s tebou bude za pár měsíců zábava." Šťouchl do mě a pousmál se. „Bruno, budeš s ním mít hodně práce."

„To jsem měla vždycky." Ušklíbla se a omotala svou levačku kolem mého pasu. „Ale oba jsme to zvládli, takže věřím, že to zvládneme i tentokrát. A když bude problém, tak si poradím jako správná ženská."

Don't Give Up! [Neymar Jr]Where stories live. Discover now