Don't Give Up! [Neymar Jr]

4. kapitola

Zaparkoval jsem auto na volné místo našeho soukromého parkoviště stadionu, vytáhl klíčky ze zapalování a podíval se na Brunu, která seděla na straně spolujezdce, kontrolujíc svůj vzhled v malém kosmetickém zrcátku. „Opravdu nechceš někam konkrétně zavést?" zeptal jsem se jí. Bylo mi trochu blbé ji prostě vysadit na stadionu a nechat odejít po svých o několik metrů dál. „Nedělá mi problém tě-"

„Ty radši běž, ať zase nepřijdeš pozdě," nenechala mě domluvit. Zaklapla zrcátko a schovala ho do černé kožené kabelky, načež se na mě podívala s úšklebkem na rtech. „Já se o sebe postarám, neměj starost." Položila dlaň na mé stehno a poplácala mě po něm.

„I ty si mě budeš dobírat kvůli jednomu zpoždění? Tak děkuju teda." Protočil jsem očima a otevřel dveře, vystupujíc do útrob podzemního parkoviště. Vládl tu příjemný chládek, na rozdíl od toho horka venku. Prohrábl jsem si vlasy a otočil se za sebe, abych viděl na Brunu, která skoro totožně zopakovala mé činy.

„Nebuď hned naprdnutý, jenom myslím na tvoji práci." Vyplázla na mě jazyk, přičemž pokrčila rameny. Zabouchla za sebou dveře spolujezdce a obešla auto až ke mně.

Také jsem dveře zavřel a auto zamkl. „Já nejsem naprdnutý, kdybych byl, tak bys to poznala," odporoval jsem ji. „A víš co? Už radši běž na ten tvůj průzkum města, když jsi po něm tolik toužila. Když se ztratíš, tak já tě hledat nebudu." Gestem jsem ji popohnal směrem k východu, který byl spojen s výjezdem.

„Kamarád." Pokroutila nade mnou s pobavením hlavou. „A říkám ti po několikáté, že jsem domluvená s Antonell na kávě a pokecu, a že mě počká o dva bloky dál od stadionu. Tam opravdu trefím bez problémů." Položila mi ruku na jedno z ramen.

Pokrčil jsem jimi. „Když myslíš." Následně jsem vyplázl jazyk a vtáhl ji do objetí. „Užijte si to, zatím se měj."

„Ty taky. Hlavně si nic neudělej, prosím tě." Opětovala mi stisk objetí. „Před začátkem zápasu tu budu cobydup," dodala, když jsme se od sebe odtáhli a každý udělal drobný krok vzad. „Nejvěrnější fanynka." Zvedla ruce do výšky a zatřásla jimi.

„No já si myslím." Zasmál jsem se a pomalu se dal do kroku ke vchodu do šaten. „A neboj, budu v pohodě." Mávl jsem na ni, poté se otočil a kráčel ke dveřím. Po jejich otevření jsem se ocitl na dlouhé chodbě, jež převládala světlými barvami. Když jsem přišel k prvnímu rohu, padl mi zrak na fotografy, kteří sem měli povolený vstup, a jakmile mě zaregistrovali, ihned k mým uším dolehlo mé jméno z jejich úst a cvakání fotoaparátů. Pouze na moment jsem jim věnoval pohled s úsměvem, zvedl ruku na pozdrav a pokračoval dál až ke kabinám, za kterými se už ozývaly hlasy.

„A helemese, kdo dorazil včas," rýpl si do mě okamžitě Leo, jakmile jsem vkročil dovnitř.

Zašklebil jsem se na něj a pokroutil hlavou, přičemž jsem za sebou zavřel. „Nech si toho," odbyl jsem ho a zamířil ke svému místu, na němž byla nachystaná kompletní potřebná výstroj. Už mě začínalo unavovat, jak mi to neustále předhazovali, a to uběhl pouze jeden den.

„O jé, tady někdo sice přišel včas, ale se špatnou náladou," přidal se k Leovi okamžitě Piqué. „Ses moc nevyspal, co? Copak asi jste s Brunou večer dělali, hm?" Přetáhl si přes hlavu tréninkové tričko a spiklenecky na mě mrkl.

Pokroutil jsem nad ním hlavou a posadil se. Když jsem však na jeho tváři viděl, že by se rád dozvěděl odpověď na svou otázku, tak jsem mu ji dopřál. „Televize, vzpomínky na staré časy, vzájemné dobírání. Jsme nejlepší kamarádi, co podle tebe bysme asi mohli dělat?" Nadzvedl jsem obočí a začal si vyzouvat boty.