Don't Give Up! [Neymar Jr]

62. kapitola

Omlouvám se za dvou týdenní čekání, ale mé víkendy byly v poslední době perné (ples, turnaj, který bych si nejraději zopakovala) a o týdnu nemluvím, ale přeci jen jsem se nakoneec dokopala k dopsání několik dní rozepsané části:) Tak tady ji máte.

Upřímně mě dost děsí ta představa, že je brzy konec, ale co se dá dělat - všechno jednou končí :)

Vote&koment potěší^^

V celé místnosti vládlo ticho, které bylo narušováno pouze občasným projetím automobilu nebo cvrlikání ptáků, a já ležela na zádech s pohledem upřeným na strop, přikrytá příjemně teplou dekou. V hlavě jsem si mi pořád a pořád dokola přehrávala vzpomínka na včerejší den, která se mi ještě více oživila, když jsem pohledem zabloudila k otevřené skříni, na níž vysela na ramínku Neymarova bílá košile, přes kterou byla přehozena černá kravata s malým Barcelonským klubovým znakem uprostřed.

Je to týden od Titovy smrti a den od jeho pohřbu. Včerejší den se odehrával jen a jen v pochmurném a smutném duchu. Všichni hráči s jejich rodinami, vedení klubu a Titova rodina se sešli, aby mohli tomu úžasnému člověku říct poslední sbohem. Vzpomínky na Tita nejen jako trenéra, ale podělení se o ně i v rodinném duchu, byly pěkné, aspoň trochu to dokázalo onu atmosféru odlehčit. A když Titův syn četl poslední slova napsaná na papíře jeho otcem, kde zmiňoval, jak moc by si přál vrátit se zpátky a prožít svůj život znovu, a posílal motivační zprávy všem svým známým, včetně Neymara, bylo více než dojemné. Jenže nic nejde vzít zpátky, i když by si to Ney moc přál, tak se s tím bude muset smířit. Všichni budeme muset. A včera to bylo oficiální - přijetí reality, že Tito opravdu odešel.

Prohrábla jsem si zplihlé vlasy a přetočila se na bok tak, abych viděla na Neymarovu tvář. Levačku měl založenou pod hlavou, kdežto v pravé pěsti svíral cíp deky a tiskl si ho k tváři. Přála jsem si, aby už mohl zažívat jen radost a štěstí, žádné špatné zprávy, žádné nesplnění jeho očekávání, žádné potíže. Zasloužil by si to, podle mě ano.

Nevím, jak dlouho jsem tak ležela a dívala se na jeho uvolněnou tvář, ale najednou jsem zaznamenala nepatrné zacukání jeho koutků úst. Skousla jsem si spodní ret, protože jsem ho nechtěla vzbudit. Dnešní noc byla snad úplně první, kdy se ani jednou nevzbudil, kvůli špatnému snu, který ho poslední týden provázel každý večer.

„Znervózňuje mě, jak mě hypnotizuješ pohledem," zamumlal najednou rozespalým chraplákem a jeho koutky úst se vyšvihly do úsměvu.

Aniž bych to mohla nějak ovlivnit, tak i mé koutky letěly nahoru. „Promiň," řekla jsem a natáhla k němu ruku. Dlaní jsem se dotkla jeho tváře a palcem ho pohladila.

Párkrát zamrkal a následně otevřel oči, takže jsem se přímo dívala do těch jeho čokoládově hnědých knoflíků. „Nad čím přemýšlíš?" Položil svou dlaň na tu mou.

„Nad ničím." Zakroutila jsem hlavou ze strany na stranu. On však svraštil obočí, čímž mi naznačil, že mi nevěří. „Opravdu, jen jsem-" odmlčela jsem se a znovu hlavou zakroutila. „To je jedno."

Povzdechl si a mou dlaň si přesunul ke svým rtům, kterými mě na její hřbet políbil. „Neřekneš mi to, že ne?" zeptal se, nebo se spíše ujišťoval, na což jsem mu opět odpověděla zakroucením hlavy. „Nemáš v té hlavě nějaké tiky? Pořád s ní jenom kroutíš." Usmál se a podepřel si levou rukou, ve které nedržel mou dlaň, hlavu. Dnes z něj vyzařovala dobrá nálada a já jen doufala, že se nevypaří jako pára nad hrncem, jak už se tomu několikrát stalo.

„Jsem v pořádku, neboj se." Vytáhla jsem ruku z jeho sevření a také si podepřela hlavu, takže jsme očima byli ve stejné úrovni. „V kolik jdeš dneska na tu kontrolu?" zeptala jsem se, když jsem si uvědomila, že ji má dneska podstoupit.