Don't Give Up! [Neymar Jr]

47. kapitola

Ahooj! Opět po týdnu se tu s vámi setkávám:D Dnešní kapitola je trochu delší, než jsem předpokládala, ale já když se prostě jednou rozjedu, tak je těžké mě zastavit:D Tak snad se nebudete zlobit:O 

Vote&koment potěší:*

Btw. Mám vás všechny moc ráda a potřebuju vám to zdělit:D :*

Zaparkovala jsem v jednom z Neymarových aut před menší jednopatrovou budovou, na jejíž střeše skvěl velký červený nápis 'COSMO'. Vytáhla jsem klíče ze zapalování a natáhla se po své kabelce, když v tom se autem rozeznělo vyzvánění mého mobilu. Okamžitě jsem kabelku otevřela a začala v ní šmátrat po oné vyzváněcí krabičce. Když jsem jí měla v ruce, podívala jsem se na displej a musela se zeširoka usmát. Přejela jsem palcem po displeji, čímž jsem hovor přijala a mobil si přiložila k uchu. ,,Copak se děje, zlato?" zeptala jsem s úsměvem a otevřela dveře, abych mohla vystoupit.

,,Kde jsi?" Jeho hlas zněl rozespale a chraplavě, což mě donutilo zvednout koutky úst ještě výš.

Zabouchla jsem za sebou dveře od auta, zamkla ho a klíče schovala do kabelky. ,,Kdyby tady někdo nevyspával půlku dne, tak moc dobře ví, že jsem šla už do práce. Navíc, říkala jsem ti, že dneska odpoledne pracuju. Podívej se kolik je hodit, ty línej Honzo." Spravila jsem si kabelku na rameni a vydala se ke dveřím kavárny, ve které se to hemžilo lidmi. ,,Cos proboha dělal večer, že to doháníš teď?"

,,Rozhodně všechno možné, jen pořádně nespal. V kolik se vrátíš?" Povzdechl si, zatímco já už otevřela prosklené dveře a vstoupila dovnitř, což bylo doprovázeno zacinkáním zvonečku, který byl připevněný nad dveřmi. ,,Že bych pro tebe dojel."

,,Jsi sice moc hodný, ale já si půjčila auto, takže si nedělej starosti." Znovu jsem se usmála a mávla na moje spolupracovníky, kteří stáli za pultem. ,,A na tvou otázku- skončím asi kolem sedmé, uvidím, kdy se to tu vyprázdní a jak to stihneme pouklízet." Prošla jsem za pult a zamířila do zadní části, kde se nacházely šatny.

,,Až v sedm? No fajn, možná se tam za tebou s Davim a Carol zastavíme," řekl, načež já přikývla, i když jsem věděla, že to nemůže vidět. ,,Asi si jdu dát pozdní oběd, tak se měj. Miluju tě."

,,Miluju tě, ahoj." Usmála jsem se od ucha k uchu a hovor ukončila, odkládajíc mobil do kabelky, kterou jsem si dala do své železné skříňky.

,,Ahoj Bruno," ozvalo se po mé pravé straně, kam jsem se, zatímco jsem si sundávala bundu, otočila a do zorného pole mi padl vysoký blonďák s dominantníma azurově modrýma očima, u kterých bych se ani nedivila, kdyby zářily ve tmě, a širokým úsměvem. Otevřel skříňku vedle té mé a začal šmátrat do kapes od své bundy, kterou v ním měl pověšenou.

Úsměv jsem mu oplatila a na věšák si pověsila svou koženku. ,,Ahoj Jacku, jak bylo v Anglii?" zeptala jsem se ho se zájmem.

V ruce držel peněženku, do které si dal nějaký bílý popsaný lísteček, následně ji dal zpátky do kapsy, skříňku zavřel a opřel se o ní zády, zakládajíc si ruce na hrudi. ,,Naprosto úžasně. No to víš, je pěkné vrátit se zase domů za svou rodinou a strávit s nimi nějaký ten čas." Na tváři mu nepřestával hrát šťastný úsměv, kterým dával jasně najevo, že si to tam užil. ,,I když jako teenager bych tomu mnohdy nevěřil." Krátce se zasmál a já se k němu musela též přidat.

Jack je původem z Anglie, ale už dva roky, podle toho co mi vyprávěl, žije ve Španělsku, což byl jeho sen už od dětství. Prý si kolikrát jako malý myslel, že má nějaké španělské kořeny, i když na to vzhledově nevypadal, protože měl ke španělským tradicím sklony a všechno, co se této země týkalo, jej strašně zajímalo a fascinovalo.