Ve sluchátku to zašumí. Dotknu se ho. „Grace? Haló? Grace?" Znovu v něm zašumí, potom se ozve zřetelný hlas. „Rachel? Slyšíš mě?"
„Slyším. Co se stalo?"
„Vypadlo to. Nevím." Stojím na chodbě v prvním patře. „Dobře, už mi můžeš pomoc?" zeptám se jí.
„Samozřejmě. Počkej podívám se na termo." Najednou mi zablikají hodinky na ruce. Objeví se mapa simulátoru. „Vidíš ho?" zeptá se mě Grace. Na mapě se ve stejném patře pohybuje jediná postava. Ean. „Mám ho."
Znovu vytáhnu pistoli, namířím si to chodbou k němu. Tohle patro je uspořádané jako budova školy. Což se mi vůbec nelíbí. „Zahni do leva. Zrovna vběhl do jedné z učeben." Upozorní mě. Zahnu do chodby. Přede mnou jsou dveře do výtahu a po levé straně jsou dveře. Podívám se do mapy. Grace, měla pravdu. Ean tam je. Co tam sakra dělá? O co se snaží?
„Co bych měla udělat?"
„Zkus tam vběhnout a nenech se střelit." Kopnu do dveří.
Ean po mě začne střílet. Rychle skočím pod jednu z lavic, shodím jí na zem a schovám se za ní. Z malé kapsičky v kombinéze vytáhnu malou černou kameru o velikosti menšího knoflíku. Opatrně vystrčím ruku a kameru připevním na okraj lavice. Navolím si na hodinkách program, který je spojuje s kamerou. Kouknu se na displej. Ean se dívá přímo do kamery. Zamává mi. „Vzdej to." Směje se. „Ty to vzdej." Opáčím. Pořád ho pozoruju na obrazovce.
„Nevyhraješ." Štve mě. Pořád ho pozoruji, ale zároveň si potichu nasadím masku. Guma mi přilehne k obličeji a drží. Z kapsičky vytáhnu malou tobolku. Zmáčknu na ní tlačítko a tobolka se modře rozsvítí. Jedna, dva, tři, čtyři...
Hodím tobolku za lavici, směrem k Eanovi. Tobolka bouchne. Do vzduchu se rozptýlí bílý plyn. Zavřu oči, aby se mi do nich nedostal. Když paralyzující bílý opar opadne, vykouknu z poza lavice. Ean leží na zemi, má zavřené oči a nehýbe se. Zabralo to!
„Gratuluji." Ozve se ze sluchátka Grace. Pousměju se. Zbraň si zastrčím do pouzdra. Dojde k ležícímu Eanovi. Zrovna se k němu sehnu. Pohne se. A dřív než si uvědomím, co se stalo, vytáhne svojí pistoli a střelí mě do hrudi. Světelné pruhy po stranách mého obleku zhasnou. Ean se na mě usměje. „Rachel?" Ozve se Grace. Vytáhnu si sluchátko z ucha. Natáhnu k Eanovi ruku. „Dobrá práce." Pogratuluju mu. Něco se chystá říct, ale ignoruju ho. Otočím se, na chodbě vejdu do výtahu. Vztekle praštím do dveří. Najednou se otevřou. „Ty dveře za to nemůžou." Objasní mi Ean. Vejde do výtahu a postaví se vedle mě. Výtah se rozjede nahoru. „Byla jsi dobrá. Myslím, že nám to spolu půjde." Probodnu ho pohledem. „Co proti mně máš?"
„Nic."
„Ale jo."
„Ne."
„Clayová..." odmlčí se. „Máš. Chci vědět co, abych to mohl napravit. Jestli spolu máme pracovat, měli by, jsme být v pohodě." Vím, že má pravdu, ale zvykla jsem si lidem nevěřit. „Víš, co, necháme to být. Já si zvyknu." Cinkne zvonek a dveře se otevřou. Vyjdu ven.
***
Uskočím před Eanovou pěstí. Rozmáchnu se po něm. „Takže už jsme v pohodě?" zeptá se mě. Otočím se, kopnu ho do holeně. Podlomí se mu kolene. Pomalu padá na kolena a já mu zasadím ránu do čelisti. Usměju se. „Už jo. A měl by ses soustředit." Znovu vyskočí na nohy. „Dáme si pauzu." Rozhodnu.
Posadím se na lavičku. Otřu si pot ze zátylku do malého ručníku. Napiju se studené vody z plastové lahve. „Proč vybrali zrovna nás?" zeptám se ho. „To nevím. Je to přísně tajný."
„To je tady všechno." Řeknu. Dojde ke dveřím. „A mimochodem, nechal jsem tě vyhrát." Rozesměje se a vyjde ven. Obrátím oči v sloup.
Pořád je lepší. Je rychlejší i silnější. Naštvaně přejdu po místnosti k boxovacímu pytli. Utáhnu si růžové bandáže na mích zápěstí.
Trochu přikrčím kolena a praštím do pytle. A znovu. Mlátím do něj jako zběsilá. Nevšímám si kapek potu, které mi začínají stékat po obličeji. Pytle jsou speciálně upravené, aby počítaly intenzitu a počet úderů. Výsledky se zobrazují na obrazovce na zdi. Podívám se na ní. Čísla na ní se začínají zvyšovat, ale mně to pořád nestačí.
Už ani necítím ruce. „Rachel!" Vím, že je to Grace. Bude chtít, abych přestala. Ale já musím trénovat. Položí mi ruku na zpocené rameno. „Rachel, to by stačilo."
„Ne, pořád to není dost." Znovu praštím do boxovacího pytle. „No tak..."
Svěsím ruce podél těla a nechám pytel houpat se na řetězu. Malým ručníkem si otřu pot z obličeje a z oblasti za krkem. V rukou mi brní, jak jsem to přehnala.
„Co s tebou je?" Zeptá se mě. „Pořád nejsem dost silná. Pořád je lepší." Postěžuju si. Grace se zasměje. „Vy jste to ani jeden nepochopili." Podá mi flašku s vodou. „Nejde o to, aby, jste se předháněli v tom, kdo je lepší. Jde o to, aby, jste se naučili spolupracovat. Musíte se navzájem doplňovat."
„Když budu ve všem nejlepší, nebudu ho potřebovat. Nemyslíš?" řeknu. „Četla jsem tvojí složku. Vím, co sis zažila, a vím, že pro tebe není lehké někomu věřit a na někoho se spoléhat, ale naučíš se to."
„Složku?"
„Každý občan má svojí složku. Já, ty a i Ean. A i on má svojí minulost. Pro něj to taky není lehké."
„Možná je to nad moje schopnosti se s ním naučit spolupracovat."
„Ne, není. Berete to jako nějakou soutěž. Zkuste se poznat." Protočím panenky. „Jsme v podzemí. Začíná mi to tady lézt na mozek."
„S tím by se možná dalo něco udělat." Prohodí s úsměvem na tváři.
***
Stojíme s Eanem pod obrovským ledovcem. Před chvílí nás sem spustili po žebříku z letadla. „Je to bezpečné?" zeptám se svého parťáka. „Jo, jistí nás." Stojíme vedle sebe. Jedním lanem nás jistí letadlo nad námi a druhým jsme připnutý k ledovci. Na hlavu si připevním modrou přilbu. Připevním obě dvě lana ke svému sedacímu úvazu. Ještě jednou překontroluju všechny karabiny. Ean udělá to samé. Potom odepne dva cepíny, které měl zavěšené na úvazu. Oba je zapíchne do ledu a přitáhne se. Potom se na mě otočí. „No tak, Clayová. Pohni!" Zářivě se usměje. Pozoruje, jak zarazím svoje cepíny do ledu, mačky na svých horolezeckých lezačkách zarazím do ledu, asi půl metru nad zemí. Ean už je několik metrů nade mnou. Postupně se zachytávám cepíny. Je to docela zábavné. Konečně cítím čerství vzduch. V podzemí se nedá být pořád. Na přilby nám svítí sluneční paprsky. Led pod mýma rukama se leskne, jak se do něj slunce opírá. Prosvítá v něm bledě modrá barva. Za dobu svého výcviku jsem si zvykla na velký fyzický výkon. Před tím bych už několik metrů nad zemí byla unavená, ale teď cítím, jak mi v krvi proudí adrenalin.
Podívám se pod sebe. Už není vidět místo od kterého jsme začali. Je zahaleno bílou mlhou.
Na vrchol ledovce nám zbývá pořád ještě pořádný kus cesty. Ean leze kousek přede mnou. Zastaví se a podívá se na mě. Zůstane viset za jeden cepín. „Podívej!" Ukáže někam za moje záda. Podívám se tím směrem.
Dívám se přímo na obrovský ledovec. Mnoho násobně vyšší než ten, na který lezeme. Je tak vysoký, že to vypadá, jako by na něm slunce sedělo. V údolí pod námi, je slabě rozeznatelné obrovské jezero a tam kde končí, začínají zelené lesy. Tam už není žádný sníh.
„Je to nádherné." Zkonstatuju. Ean se pousměje a začne zase lézt. Je to báječné, byl to skvělý nápad. Jenom mě mrzí, že nemám sluchátko. Myslím, že by Grace ráda slyšela, že měla pravdu.
Lezu dál. Znovu zarazím pravý cepín do ledu a současně zarazím levou nohu s mačkou do stěny ledovce. A přitáhnu se.
Zarazím svůj zahnutý cepín do ledovce. Pokouším se zarazit i ten druhý, ale vyklouzne mi z ruky. Ztratím rovnováhu. Snažím se něčeho chytit, ale není čeho. Mačky vyjedou z ledu a já nemám už žádnou oporu. V jednom okamžiku stojím na vzduchu, ale najednou mě někdo chytne za ruku a zabrání mému pádu. Vzhlédnu. Za ruku mě pevně drží Ean. Má silný stisk. Natáhnu se po cepínu, který jsem předtím zasekla do ledu. Chytím se a ostny na svých nohách zarazím do ledovce. Nahradím ztracený cepín náhradním, který mám připevněný k popruhům. Když jsem v bezpečné poloze, pustím Eanovu ruku. „Děkuju ti." Usměju se na něj. „To je moje práce. Zachraňovat ti život."
Odvrátí se ode mě. „Polez, už jsme skoro nahoře."
Podá mi ruku a já se vyškrábu na vrchol. Zůstanu stát na malé plošině. Jsme úplně nahoře. Pod námi vidím mlhu a sníh. Všude je bílo a někde v dálce je vidět tmavé místo, kde končí hory. Radostně roztáhnu ruce a zajásám. „Nemyslíš, že jsme to potřebovali?" obrátí se na mě Ean. „Tohle potřebuje každý. Je tady tak krásně. Nikde nikdo."
„Ehm, já jsem tady."
„Pšt! Nekaž tu chvíli." Znovu se rozhlédnu. Všechno vypadá tak malé. Připadám si jako obr, jako kdyby mi celý tenhle svět patřil. Moje nálada se rapidně změnila. Cítím se uvolněnější. Mám pocit, že bych dokázala létat. Sundám si přilbu. Vlasy mi začnou díky větru poletovat kolem hlavy. „Už by, jsme měli jít." Řekne Ean. „Ještě chvilku."
Zavřu oči a nechám vítr, ať si pohrává s mými vlasy. Nemůžu se nabažit čerstvého vzduchu. Vím, že jakmile je otevřu, budu zase v podzemí. A budu muset trénovat, střílet, učit se zabíjet.
Ean vytáhne vysílačku. Něco do ní řekne, ale já ho neposlouchám. Z nebe se zpustí žebřík. Vylezu po něm, kousek nahoru a Ean mě následuje. Zastavím se několik příček nad zemí a Ean se zastaví hned pode mnou. Potom žebřík vyjede nahoru. Naposledy se podívám na ten výhled. Pak už vidím jenom kovové stěny letadla.
Grace mě chytne za rameno a odtáhne mě o kousek dál. „Tohle jsem myslela." Nechápavě se na ní podívám. Někdy mám opravdu problém pochopit její myšlenky.
„O čem to mluvíš?"
„To jak tě chytil. To byla spolupráce."
„Pochybuju. Byla to náhoda."
„Náhodou ti zachránil život." Konstatuje Grace. „Nic by se mi nestalo, kdybych spadla. Byla jsem jištěná."
„To je jedno. Chytil tě, aby si nespadla." Odmlčí se. „A mimochodem, viděla jsem i jak si se na něj usmála." Založím si ruce na prsou. „Směju se pořád." Grace zavrtí hlavou a povzdychne si. Rozhodně jí nezávidím, že mě má na starost. „Oba jste tady třicet šest dní. Z toho jste byli dvacet dva sami. Zvládli jste to, co ostatní zvládli za půl roku." Vysvětlí mi Grace. Na chvíli se odmlčí, potom pokračuje. „Máte dvacet devět dní se naučit spolupracovat. Potom budete muset složit písemnou i fyzickou zkoušku."
„A potom?"
„Odjedete na misi. Spolu."
„Dobře, budu se snažit na něj zvyknout."
Posadím se na sedadlo a připoutám se. Opřu si hlavu a zavřu oči. Představím si před sebou bílý sníh a slunce vysoko na obloze, jak se o něj opírá paprsky. Někdo do mě šťouchne loktem a vytrhne mě ze snění. Otevřu oči. Vedle mě se zrovna posadí Ean. „Připadá mi to jako včera, kdy za mnou přijel Collinson a oznámil mi, že jsem byl vybrán. Představoval jsem si všechno, ale tohle ne."
„Kdo by si taky představoval, že po sobě budeme střílet, budeme běhat hodiny na pásu a lézt po ledovcích." Zasměju se ironicky. „Nebuď takovej pesimista. Tohle jsem tím nemyslel."
Překřížím si nohy. „Slyšel jsem, že jste byly v Kosovu." Přikývnu. „Jak se ti líbilo být v terénu?" zeptá se mě. „Nečekala jsem, že někam půjdu tak brzo. Bylo to..." odmlčím se. Přemýšlím nad tím jak to vyjádřit. „Bylo to nové." Řeknu nakonec.