Vyjdu na chodbu. V noci jsem se moc nevyspala. Pořád mám problém usnout. Je brzo ráno a nikdo nikde není. Je tady docela zima. Projdu skleněnými dveřmi na konci chodby. Vedou do další chodby. Vedle prvních dveří, na které narazím, je pozlacená destička s černým číslem 222. Pod velkým číslem je napsáno menším písmem: Tréninková místnost č. 2
Zkusím vzít za kliku, ale dveře se ani nepohnou. Z kapsy u kalhot vytáhnu kartu s mými údaji. Přejedu jí po čtečce, nad ní visí malý displej. Objeví se na něm nápis: Vítejte, slečno Clayová!
Dveře se otevřou. Vejdu dovnitř. Místnost je veliká. Na zemi leží několik spojených žíněnek. U jedné stěny jsou položené různé zvláštní desky. Vedle nich visí ze stopu pět boxovacích pytlů. Je tady také hrazda, činky a nějaké posilovací stroje. Spoustu věcí jsem nikdy neviděla. „Dobré ráno." Leknu se a nadskočím. Mez dveřmi stojí Agent Collinson v obleku. „Já... chtěla jsem se tady porozhlédnout." Usměje se. „To je v pořádku. Chcete, abych vám ukázal i ostatní místnosti, slečno Clayová?" přikývnu. „Tak jdeme."
Zastavíme se na době. Po obou stranách jsou skleněné dveře. Ukáže na dveře po jeho levé ruce. „Tady v té časti, jsou obytné pokoje. Přespávají tam Agenti." Došli jsme ke dveřím, kterými jsem sem přišla. Hned za nimi byli tmavé dveře. Podle cedulky jsem pochopila, že jde o místnost číslo 452. „To je Kancelář. Agenti tam vyřizují různé záležitosti. Schází se tam a tak." Ukáže na vedlejší dveře. „Tady je sklad zásob. Je tam jídlo, nějaké oblečení a potřebné věci."
Další místnost s číslem 999. „Kancelář. Každou základnu má někdo na starosti, tuhle mám na starosti já. Také pokud budete cokoliv potřebovat, stačí zaklepat." Pousměje se. Pokračujeme dál. „Moje nejoblíbenější místnost." Uchechtne se. „Kuchyň a jídelna."
Vejdeme dovnitř. V jídelně stojí několik stolů se židlemi. Podobá se to školní jídelně. Na druhé straně je ve zdi okýnko, které spojuje kuchyň s jídelnou. Někdo se tam pohybuje. Slyším cinkání příborů a zvuky krájení. „Připravují snídani." Konstatuje Agent. „Kolik je tady Agentů?" zeptám se ho.
„Teď je tady šedesát agentů, ale základna je uzpůsobená až pro pět set lidí, ale nikdy jich tady tolik najednou nebylo. Jdeme dál?"
„Ano." Cestou narazíme na dvoje dveře, oboje vedou do obytných pokojů. Zastavíme se u schodů. „Tady je i výtah." Divím se. „Používá se většinou jenom při přenosu věcí."
Sejdeme ze schodů. Stojíme ve stejné chodbě, kterou jsme včera prošli. „Tady je druhá tréninková místnost. A tady je Zbrojnice." Ukáže na dveře proti sobě. Přejede kartou po čtečce u dveří do zbrojnice.
Následuju Agenta Collinsona do místnosti. Rozhlédnu se. Podél zdí jsou velké železné skříně. Uprostřed stojí hranatý stůl. Agentovi Collinsonovi zazvoní telefon. Popojde. Vytáhne telefon z kapsy a přiloží si ho k uchu. „Agent Collinson, prosím." Chvilku se odmlčí. Potom se pousměje. „Samozřejmě, hned tam jsem." Pozoruju ho a čekám, co udělá. „Musíme jít. Už přijela tvoje velící. Čeká na nás v mojí kanceláři." Vyjde ze dveří. Rychle za ním doběhnu. „Moje co?"
„Velící. Bude tě mít na starosti. Přesněji, tvůj výcvik."
Ve druhém patře zahneme do chodby, která vede k jeho kanceláři. Otevře mi dveře a nechá mě projít jako první. U psacího stolu sedí vysoká, hubená žena. Stojí k nám zády, jakmile se za námi zavřou dveře, otočí se. Zářivě se usměje. Collinson jí úsměv oplatí. „Grace!" Políbí jí na obě tváře. „Same. Jak si se měl?" Zeptá se ho. „Šlo to. Jak bylo v Hanoji?"
„Nic zajímavého." Řekne ledabyle. Je přibližně stejně stará jako Collinson. „Barry přijel s tebou?" zeptá se jí. „Jo, už šel za tím klukem."
„Ehm." Odkašle si Collinson. Pohodí hlavou směrem ke mně. Agentka si mě prohlédne od hlavy až k patě. Usměje se na mě. „Jsem Agentka Grace McLeanová. Říkej mi Grace." Natáhne ke mně ruku. „Rachel." Potřesu s ní. „To je ona?" zašeptala Collinsonovi. On přikývne. „Rachel, hm..." znovu si mě prohlédne. „To pude." Zhodnotí situaci. „Slečno Clayová, Agentka McLeanová, jak už jsem říkal, vás má odteď na starost. Takže váš tréninkový plán bude na ní." Grace ho poplácá po rameni. „Myslíš, že můžeme začít hned teď?" obrátí se na mě. Nevím, jestli se ptala mě, potom mě, ale probodne pohledem, čeká na odpověď. „Asi jo." Odpovím jí nejistě. „Tak dobře. Víš kde je tréninková místnost?" přikývnu. „Takže sejdeme se tam za patnáct minut. Vezmi si něco sportovního. Začneme hned." Poslechnu její rozkazy a bez jediného slova se vrátím do svého pokoje.
Prohledám všechny tašky, ale nikde nic sportovního nemůžu najít. Tak se podívám do skříně se zrcadlem na dveřích. Otevřu jí. Jsou v ní různé typy kalhot, triček, mikin a bund. Na spodní poličce skříně leží několik párů bot. Na postel hodím tyrkysové sportovní tílko a černé tříčtvrteční legíny.
Nazuju si šedé tenisky. Vlasy si nechám ve svém obvyklém copu. Uvolněný blonďatý pramínek si zastrčím za ucho. Přes ramena si ještě přehodím šedou mikinu.
„Takže, musíme za dva měsíce zvládnout to, na co jiní mají přes půl roku." Ušklíbnu se, ale hned jak si všimnu Grecina pohledu, nechám toho. „Ale jak?"
„Prostě budeme trénovat každý den." Už mi to nepřijde, jako nejlepší nápad. Díky svému rychlému spalování jsem nikdy nepotřebovala cvičit, takže moje fyzička je opravdu hrozná. Grace přejde k běžeckým pásům. „Začneme zezačátku trochu mírněji. Myslím, že bude stačit hodinový běh a dvě pětiminutové přestávky." Oznámí mi. Tak teď se mi to nelíbí už vůbec. Nevadí mi dobíhat autobus nebo si doběhnout do kuchyně pro džus, ale hodinový běh? To nedám!
Nechci si, ale stěžovat. Tak počkám, než Grace něco navolí na dvou pásech. „Myslím, že to tempo půjde. Tak jdeme." Postaví se na jeden z běžeckých pásů. Zmačkne na velkém displeji velkou zelenou ikonu: START. Udělám to samé.
Na displeji před sebou pozoruju, jak se pomalu odčítají vteřiny od jedné hodiny. Prvních deset minut to není tak hrozné. Potom, ale ucítím, jak mě začíná píchat v boku, a moje nohy začínají stávkovat. Chytnu se za bolavý bok, ale nepřestávám běžet. „Všechno je v dýchání." Promluví do ticha Grace. „Aha." Snažím se popadnout dech. „Počítej, raz dva nádech a raz dva výdech." Podívám se na ní. Dost pochybuju o tom, že to pomůže. Pořád běží. Vypadá, jako kdyby se právě procházela po obchodech. Dýchá pravidelně a dívá se přímo před sebe do velkého zrcadla. „Co si dát pauzu?" navrhnu. „Do první pauzy nám zbývá ještě deset minut."
Chytím se rukama za postranní tyče. „Běhání je taky součást výcviku?" zeptám se jí. „V podstatě."
„V podstatě?"
„Patří tam výdrž a hlavně trpělivost. A jak se dá obojí nejlépe procvičit?" Znám odpověď, i když se mi vůbec nelíbí. „Ani nechci vědět, co bude po běhu." Grace se spiklenecky usměje. Vrátím se zpátky k běhu. V hlavě počítám. Raz dva nádech. Raz dva výdech. Raz dva nádech.
Každá pětiminutová přestávka byla tak krátká a dvacetiminutovka běhání tak dlouhá. Konečně se na hodinách objevily nuly v hodinách, minutách i sekundách. Vítězoslavně si sednu na zem, snažím se popadnout dech. „Proč já jsem víc nesportovala?" postěžuju si. „Zvykneš si." O tom dost pochybuju, a tohle si nejde zvyknout. Napiju se vody s ledem. Jsem zpocená snad úplně všude. Vlasy se mi lepí na zpocený obličej.
„Konec přestávky. Pokračujeme." Podívám se na ní, jako kdyby se zbláznila. „Shyby." Opře se o hrazdu. Protočím panenky.
Rukama se chytím vodorovné tyče. Přitáhnu se a zaháknu se pod koleny za tyč. Ruce spustím k zemi. Chvíli tam zůstanu takhle vyset. Grace mi poklepe na koleno. Neochotně si dám ruce za hlavu.
Břichem se přitáhnu se stehnům. Udělám to čtyřikrát a už přestávám cítit svoje břišní a zádový svaly. „Znova. Až budeš vyset hlavou dolů z nějaké budovy, budeš ho muset udělat. Takže znova." Poslechnu jí. Ale víc než třikrát už to neudělám.
V županu sebou praštím do postele. Jsem tak unavená, i když je teprve po obědě. Mám teď dvouhodinovou pauzu. Potom mi má Grace říct něco o střílení. Okamžitě usnu.
Po dvou hodinách mě někdo budí klepáním na dveře. Nevrle vstanu. Otevřu dveře. „Jdeme, už jsou to dvě hodiny." Oznámí mi Grace. „Super."
Vrátím se do pokoje. Obléknu se a vyjdu za Grace na chodbu.
Ve zbrojnici Grace otevře jednu ze skříní. Vyjede z ní několik přihrádek s černým molitanem, na kterém leží různé pistole. „Všechno tohle to jsou devítky."
„Devítky?"
„Ráže devět milimetrů." Vysvětlí mi. Jednu z nich zvednu a podá mi jí. Pistole je celkem lehká. „Tohle je G18. Je lehká, většinou jí nosím vždycky u sebe. Hodí se." Prohlédnu si jí. Barvu má něco mezi černou a šedou. Vrátím jí zpátky na své místo. Grace mi podá další pistoli. Je menší než G18.
„M9."
Do ruky mi položí pistoli s válcem místo zásobníku. „Tohle je revolver. Přesněji 44 Magnum." Docela dobře se mi drží v ruce.
Grace mi řekne ještě pár informací o nabíjení a typech různých zbraní. Po docela dobré večeři se vrátím na pokoj. Po celém dnu jsem strašně unavená. Svalím se do postele a téměř okamžitě usnu.
***
Pokusím se postavit, ale všechny svaly v těle mě bolí. „Vstávej, Rachel." Říká mi Grace. „Já bych ráda." Grace si založí ruce na hrudi. „Máš namožené a natažené svaly, musí se protáhnout. Pak to bude lepší."
„Vážně?" řeknu ironicky. Probodne mě pohledem. „Dobře, dobře. Už vstávám." Neochotně se postavím. Cítím, jak se mi při každém pohybu natahují všechny svaly. Zase se vrátíme do tréninkové místnosti. Předpokládám, že teď se jí nějakou dobu nezbavím. Grace mi podá speciální zpevňovací rukavice. Zavede mě k boxovacím pytlům. „Ty rukavice to zpevní ruce a zápěstí, takže nehrozí, že si ho zlomíš." Nasadí si podobné rukavice, jako předtím podala mě.
„Postav se levou nohou dopředu a pravou dozadu. Mírně se natoč bokem." Ukáže mi, jak to má správně udělat. „Tak a teď bouchni do pytle. Lokty nech u sebe. A bouchej do pytle v úrovni tvého obličeje." Bouchne do svého pytle a ten se zhoupne na druhou stranu. Chytí ho a zastaví. „Teď ty."
Postavím se pravou nohou dozadu. Zpevním zápěstí a bouchnu pravou rukou do pytle. Ten se, ale jenom lehce odchýlí od svislé polohy. „To je dobrý. Znova." Znovu praštím a tenkrát silněji. Ale pořád to není dost. Vzpomenu si na všechny chvilky, kdy jsem chtěla do něčeho praštit. Den, kdy mi došlo, že žiju u pěstounů. Vzpomenu si na den, kdy mi nikdo nedokázal říct, kdo je moje máma. Možná mi to jenom nechtěli říct, ale měla jsem chuť všechno kolem sebe rozbít.
A potom taky na den, kdy mi řekli, že moji adoptivní rodiče nepřežili autonehodu, kterou jsem já přežila. Vší silou, se vším vztekem, praštím do pytle. Ten se zhoupne skoro stejně daleko, jako předtím ten Gracesin.
ODhROXh��_��