Nemůžu otevřít oči. Strašně mě bolí hlava. Slyším jen vzdálené hlasy a slabé pípání. Pokusím se je znovu otevřít, ale jakmile se mi to povede. Udeří mě do nich vlna světla. Okamžitě je proto zavřu. Hlasy se začínají projasňovat, už dokážu rozeznat slova, která říkají. „Pozorujte jí, jakmile se něco změní, okamžitě mě zavolejte." Hlas je mužský a drsný. „A sestro? Jakmile se vzbudí, musí s ní někdo promluvit." Pokračuje. Podle všeho poznám, že nejspíš ležím v nemocnici, to pípání, jsou nejspíš přístroje, na které jsem připojená. Netuším, jak jsem se sem dostala, ani nevím, proč jsem tady. Zmocní se mě panika. Nemůžu si na nic vzpomenout. Nevím, kdo jsem. Jaké je moje jméno? Co tady dělám? Pokusím se promluvit, ale z mích rtů nic nevychází. Proč se mi to děje?
Moje myšlenky se stáhnou do pozadí, jakmile mi někdo něco píchne do ruky. Už nemyslím vůbec na nic. Jako bych měla prázdnou hlavu. Světlo, které vidím za zavřenými víčky, pomalu zhasíná.
Znovu se probudím, teď už dokážu otevřít oči. Někdo mi svítí do očí. „Slečno Clayová..." Promluví na mě doktor. Pousměje se. „Máte mírnou amnézii, ale za pár hodin by se vám měla vrátit celá paměť."
„Kde to jsem? Co se stalo? Kdo jsem?" Vyhrknu rychle všechny otázky, které mi výří v hlavě. „Až se vám vrátí paměť, všechno vám řekneme. Teď by vám to nedávalo smysl. Odpočiňte si. Kdyby, jste cokoliv potřebovala, stiskněte tohle tlačítko." Do ruky mi vloží trubičku s měkkým koncem. Podívám se na tu věc v mé ruce. Je to tlačítko. Doktor se na mě znovu pousměje, potom odejde.
Co se to děje? Co se stalo? Něco se muselo stát, jinak bych neležela v nemocnici a nebolela by mě hlava. Určitě bych věděla, kdo jsem. Sestra vejde do pokoje a na stolek vedle mě položí tác s kelímkem a nějakým jídlem. Vezmu si ho od ní a kousnu si. Jakmile to udělám, zvedne se mi žaludek. Sestra mi rychle podá bílou misku. Obsah mého žaludku skončí v misce. Sestra mi dá napít a odnese jídlo i misku pryč. Za chvilku se vrátí a přinese nějakou injekci. Píchne mi jí. Okamžitě mi ztěžknou víčka a usnu.
Dívám se na televizi. Dávají nějaký animovaný film. Šedá kočka tam honí nějakou malou hnědou myšku. Je to pohádka, ale nemůžu si vzpomenout, jak se jmenuje. Pořád si nic nepamatuju. Kdo jsem? Jakmile si tu otázku položím, jsem schopná si odpovědět. Nevím jak. Prostě to najednou vím. Jmenuju se Rachel Clayová. Vyrůstala jsem v dětském domově a ve čtrnáct mě adoptovali, Jeff s Margaret.
Najednou ztuhnu. Vzpomněla jsem si na víc než na moje jméno. Před očima mi vyvstanou vzpomínky. Nasedli jsme do auta a všichni jsme se smáli, byli jsme šťastní, ale potom se něco pokazilo. Ležím hlavou dolů, jsem připoutaná a hrozně mě bolí hlava. Všude smrdí kouř. Na rtech cítím kovovou pachuť krve. Někdo mě vytahuje z auta. Bolí mě celé tělo. Chytí mě několik rukou, zvednou mě do vzduchu. Položí mě na nějaká nosítka. Zabouchnou se dveře. Slyším houkání sanitky. Potom padám do temnoty.
Co se to stalo? Jak to že si vzpomínám a přitom mi to nedává smysl? Zmáčknu několikrát tlačítko. Rychle ke mně přiběhne sestra s doktorem. „Co se stalo?" Doktor si sedne vedle mě a chytne mě za ruku. „Jak se jmenuješ?" zeptá se mě. „Rachel Clayová." Odpovím. Nechápu, proč se mě na to ptá. „Dobře. Sestro, nechte nás, prosím." Poslechne ho a vyjde s pokoje. „Slečno Clayová. Když se vám vrátila paměť určitě, už víte, že jste měla nehodu..." Zarazím ho. „Moji rodiče?" Doktor se odmlčí a zadívá se do země. „Moc mě to mrzí, slečno Clayová, ale oba vaši adoptivní rodiče měli těžká zranění. Předkem auta narazili přímo na jiné auto. Už jsme jim nedokázali pomoc." Stiskne mi ruku. „Upřímnou soustrast." Chvilku mi trvá, než mi dojde, co právě řekl.
To nemůže být pravda. Určitě jsou v pořádku, ten doktor se plete. To není možné. Do očí mi vrknou slzy. Nedokážu je zadržet. Proč mě všichni lidé v mém životě opouštějí? Proč?
Není to správné. Proč se to muselo stát zrovna jim. Proč? Doktor mě obejme. Přitisknu mu hlavu k bílému plášti. Vzlykám, proč se to muselo stát?
„Někdo za vámi přijde. S někým by, jste si o tom měla později promluvit." Odejde. Schoulím se do klubíčka. Prostěradlo pode mnou začíná vlhnout, jak na něj dopadají moje slzy.
Několik dní s nikým nepromluvím. Chodí za mnou sestry i doktoři, ale nikoho si nevšímám. Zírám přímo před sebe a neřeknu ani slovo. Stejně jako v den, kdy mě odvedli od mích oblíbených pěstounů. Byli na mě tak hodní a měli dceru, se kterou jsem si hrála, ale už si nemohli dovolit mě živit, proto si pro mě lidí z děcáku přijeli a strčili mě do jiné rodiny. Měla jsem takový vztek a zároveň jsem byla smutná. Stejně jako teď. Nechci s nikým mluvit. Nikdo by nepochopil, co cítím. Žádný doktor ani psycholog. Každý říká jenom: „To bude dobré. Ta bolest odezní."
Ale nikdo z nich neví jaké to je, po čtrnácti letech najít někoho komu na vás záleží a potom je ztratit jako všechno. Možná je to mnou. Nevím, ale s nikým o tom mluvit nebudu. Nikdy!
Zranění už se mi skoro zahojili. Jakmile mě propustí z nemocnice, vrátím se zpátky k pěstounům. Znovu. Neztratila jsem jenom rodinu. Ztratila jsem taky svojí jedinou kamarádku.
To co mě za poslední dny překvapilo, bylo, že se tady zastavila Holly. Ale i s ní jsem odmítla mluvit.
V nemocnici už ležím přes dva týdny. Už dva týdny jsem nepromluvila.
Sestřička mi přinese kufr, abych si do něj zabalila oblečení. Čekám, že každou chvíli přijde někdo ze sociálky, aby si mě odvezli. Spletu si blonďaté vlasy do volného copu. Nemůžu jim jít ani na pohřeb. Tak to u dětí z děcáku chodí, nikomu nezáleží na vašich citech. Jste pro ně pouze odpad, který potřebují někam strčit, aby se s ním nemuseli zabývat.
Sestra vejde do pokoje. „Slečno Clayová, někdo za vámi přišel." Kolem sestřičky proklouzne dovnitř vysoký, svalnatý muž v obleku. Pozoruji, jak ke mně kráčí. Má nagelované černé vlasy. Vypadá tak na pětatřicet let. „Dobrý den slečno Clayová." Natáhne ke mně ruku. Podám mu svojí a on s ní potřese. „Vím, že s nikým nemluvíte a moc lituji vaší ztráty. Posadíme se?" ukáže na dvě křesílka u jedné stěny pokoje. Na jedno z nich se posadím. Nic neříkám, jenom ho pozoruju. „Asi si říkáte, kdo jsem. Jsem agent." Zpoza opasku vytáhne odznak. „CIA."
„Co po mě chce CIA?" promluvím. Můj hlas zní po týdnech mlčení, chraplavě. „Bude vám to připadat zvláštní, ale CIA vás vybrala, aby, jste se stala naší agentkou."
„Cože? Ale vždyť nejsem ani plnoletá." Pousměje se. „Asi bych to měl objasnit. Jde o jistý pokus. CIA chce zjistit, jestli jsou studenti schopní stát se agenty. Byla jste vybrána, aby, jste se zúčastnila. Samozřejmě záleží pouze na vás. Ale měla by, jste vědět, že vás prosí sám prezident spojených států amerických." Zamyslím se. Co na tom? Myslím, že už na mém životě nezáleží. Nemám nikoho a rozhodně nechci znovu skončit zase u pěstounů, už nikdy. Už bych nesnesla každý týden měnit školu a stěhovat se. Chci říct jo, ale zároveň mi je jasné, že se tím můj život změní. „Na rozmyšlení máte čas. Počkám."
„Když budu souhlasit?"
„Odjedete se mnou a dozvíte se víc, pokud ne... no víte moc dobře, co se stane." Řeknu to tak rychle, že mě to překvapí. „Beru." Muž se usměje. „Měl jsem se představit. Jsem tajný Agent Sam Collinson ze CIA."
Celou cestu autem nikdo z nás nepromluví. Na letišti nasedneme do soukromého letadla. Agent Collinson mi nalil do skleničky šampaňské. „Myslím, že není co slavit." Řeknu.
„Ale je. Teď se z vás stane někdo úplně jiný. Musíte zapomenout na minulost." S tím rozhodně nemám problém. Nejradši bych zapomněla na všechno, co se v mém životě stalo. „Povězte mi o tom něco." Pobídnu ho, napiju se ze skleničky. Bublinky mi šumí v ústech.
„Samozřejmě. Jak jistě víš CIA je zpravodajská služba spojených států. Jejím hlavním úkolem je provádět operace prospěšné pro spojené státy. Je to nezávislá vládní operace a zodpovídá se pouze prezidentovi. Vznikla 18. září 1947, po 2. světové válce."
„Takže letíme do hlavního sídla?" Zavrtí hlavou. „Ne, hlavní sídlo je v Langley, ale my letíme na tajnou základnu do hor na Aljašce."
„A co chcete ode mě?" Znovu se napiju. „Projdete základním výcvikem. Až se stanete agentem, nasadí vás na nějaký případ. Budete pracovat pod ředitelstvím utajované služby."
„Aha." Podá mi svůj odznak. Prohlédnu si ho. Je na něm orel a něco jako červená hvězda. Přejedu prstem po vystouplých písmenech: Central Intelligence Agency.
„Ale proč zrovna já?" zeptám se ho.
„To já nevím. Tohle se mě netýká. Nejspíš vás vybral prezident společně s ředitelem CIA." Vrátím mu jeho odznak. „Pořád to nechápu. Proč já?"
„To je přísně tajné. Vědí to jenom dva lidé. Ředitel pro studie zpravodajství Ústřední zpravodajské služby a ředitel ústřední utajovací služby." Agent Collinson se napije ze skleničky. Upřu si hlavu o opěradlo na vypolstrovaném sedadle. Nikdy jsem neletěla soukromým letadlem, ale na tohle bych si zvykla. „Takže se už do Atlanty ani do A. S. nevrátím?" zavrtí hlavou. „Obávám se, že ne. Budete tajný agent, což znamená, že nikdo nesmí vědět, že jste agent. Na tom stojí celý ten pokus. Takže..." odmlčí se. „Během výcviku se dozvíte víc."
„Za jak dlouho tam doletíme?" zeptám se ho. Už chci z letadla vypadnout. Mám na něj krásné vzpomínky, na které nechci myslet kvůli, Margaret. „Nějakou chvíli to potrvá. Letíme skoro přes celou severní Ameriku. Udělejte si pohodlí." Poslechnu ho. Položím si sedadlo, vyndám svůj iPod s modrými sluchátky. Zaposlouchám se do hudby a snažím na nic nemyslet.
Celou dlouhou cestu jsem neusnula. Nevím proč, ale bojím se zavřít oči. Nechci, aby se mi zase zdálo o mých adoptivních rodičích. Před pár dny se mi zdálo, že jsme všichni odletěli do Evropy, abychom se podívali na Big Ben v Londýně. Probudila jsem se celá propocená a oči jsem měla slepené slzami. Ti psychologové nakonec měli pravdu, člověk si zvykne. Naštěstí jsme schopní se přizpůsobit, ale nikdy nezapomeneme.
***
Začneme klesat. Podívám se z okýnka. Pod námi se otevírá díra z kovových plátů. Pomalu jí proletíme. Letadlo spadne do tmy. Jediná světla jsou v letadle nad našimi hlavami. Letadlo sebou zatřese, když dosedne na přistávací dráhu. „V pořádku jsme přistáli, agente." Oznámí nám pilot.
Po schodech vylezeme z letadla. Vypadá to tady jako v obří garáži. Všude jsou světla a je tady spousty aut a letadel, různých velikostí. Místnost je obrovská. A když říkám obrovská myslím vážně gigantická. Stropy jsou vysoko nad námi. „Páni, myslela jsem, že tohle je jenom ve filmech." Vydechnu. „Tohle je jeden z menších podzemních hangárů." Objasní mi Agent Collinson. „Jak se odtud dostávají ty auta?"
Ukáže na železné dveře, kousek od nás. „Za nimi je výjezd nahoru, ale většinou cestují auta v letadlech a používáme je až na určitém místě." Znovu přejedu pohledem po hangáru. Na zemi jsou žlutě ohraničené parkovací místa. „Můžeme jít?" zeptá se mě.
Přikývnu. Projdeme posuvnými železnými dveřmi. Podlahy jsou z betonu a stěny jsou nabarvené na různé odstíny šedé. Je to tady pochmurné.
Když, ale projdeme skleněnými dveřmi. Ocitneme se ve světlé chodbě. „Myslím, že by, jste si měla jít odpočinout, slečno Clayová. Zítra vás tady provedeme."
Zavede mě dlouhou chodbou ke schodům. Nahoře to vypadá útulněji. „Obytná část." vysvětlí mi. Ukáže na bílé dveře. Podá mi nějakou kartu na šňůrce. Je na ní moje fotka, jméno a nějaké údaje. Také je na ní napsáno nějaké číslo. Na zadní straně je v kruhu vytištěný stejný znak jako na odznaku Agenta Collinsona. Na dolním okraji karty je černý proužek. Napadne mě, že se tím asi dají otevřít ty dveře. Přejedu kartou po čtečce, která je přidělaná ke zdi, hned vedle kliky. Tiše to cvakne a dveře se otevřou.
Pokoj je asi stejně velký, jako byl můj pokoj u Margaret a Jeffa. Velká postel stojí uprostřed místnosti. Stěny jsou nabarvené příjemnou modrou barvou. Postranní dveře mě zavedou do malé koupelny se sprchovým koutem. Když zamířím do pokoje, zahlédnu svůj odraz v zrcadle. Mám fialové kruhy pod očima z nedostatku spánku. Mám trochu propadlé tváře. Moje oči, které poslední dva roky zářily, se vrátily ke své matné modré barvě. V jednom časopisu jsem četla, že na očích jsou poznat emoce. Divím se, že nejsou úplně bez barvy.
Nějaký muž mi přinesl k pokoji kufr, který jsem si zabalila v nemocnici, ale také mi přivezl další kufry. Podívám se na jejich obsah. Je v nich oblečení z mé bývalé skříně. Odtáhnu kufry do pokoje. Vyhrabu z nich nějaké volné tričko. Vlezu si pod sprchu. Nechám na sebe téct studenou, skoro ledovou vodu. Když vylezu, je mi mnohem líp. Jako by ta studená voda odstranila všechny moje starosti. Přetáhnu si přes hlavu volné tričko s logem Adidas.