Proč já? Provedla jsem něco, že jsem si to zasloužila?
Tyhle otázky okupují mou mysl už zatraceně dlouho... Každé ráno se probouzím do dalšího otřesného dne, který nastane. Každé ráno je stejné - stejně beznadějné.
Znaveně jsem otevřela oči a zadívala se na strop ve svém pokoji. Nic se nezměnilo. Přestože se každý večer modlím, aby to ráno nebylo stejné, mé prosby nejsou vyslyšeny.
Bolí mě srdce. Dlouho už cítím, jak pomalu zamrzá a mění se v kámen. A to vše jen kvůli ní.
"Nee-san," ozvalo se zpoza dveří. "Smím vejít?"
"Jo, pojď," sedla jsem si na postel rozrušeně. Už jen kvůli těmto pár slůvkům se mi splašilo srdce a v břiše se mi probrali motýlci.
"Klepala jsem, nee-san," vešla a zadívala se na mě tím svým pohledem sladké, nevinné holčičky.
Haruka. Moje sestra - respektive dvojče. Zase se jí na rtech rozléval ten laskavý úsměv, který by rozehřál i to nezamrzlejší srdce.
Sledujete ten paradox? Já vím, že její úsměv ostatní hřeje. On totiž hřeje i mě, ale i tak se mé srdce mění v kus ledu.
Protože já ji miluju. Bohužel, ne jako sestru. Já jsem do ní zamilovaná.
Ona je mým zakázaným ovocem, které mě jednou vyhostí z Ráje mého každodenního života. Ona je mou největší slabinou.
Tyto hříšné city chovám ke své sestře už té doby, co vím, co znamená láska. Ale zároveň vím stejně dlouho, že se mnou nikdy být nemůže. Nikdy nebude moje.
"Nee-san," oslovila mě už po třetí a já myslela, že se tady rozteču jak máslo. Proč musí mít tak zasraně krásnej hlas?
Zněla však ustaraně a její obličej byl stažený obavami. "Musíš se chystat do školy."
No...takhle se taky dají sny taky zlikvidovat...
"Myslíš Institut pro choromyslný, namachrovaný pitomce a nafoukané pi*dy? Ne, dík, nechci, " zavrčela jsem a vyskočila z postele.
"Táta se bude zlobit," oznámila mi svým hlasem připomínajícím hrací skříňku.
Pohlédla jsem na svou sestru. Už na sobě měla školní uniformu jako pořádná studentka. Její dlouhé tmavé vlasy byly opět staženy do dvou vlnících se ohonů a líně jí splývaly po pas.
Její oči jsou zvláštní - naše oči jsou zvláštní. Máme totiž obě dvě heterochromii - lidsky řečeno: máme dvoubarevné oči. Haruka má pravé oko uhlově černé a to levé zase krvavě rudé.
Já to mám taky tak, akorát mám místo černé nebesky modrou (Očividně nejsme úplně stejné.)
"Nachystám ti snídani," zamumlala Haruka skoro neslyšně. "Potom, prosím, přijď."
"Jo furt," odbyla jsem ji mávnutím ruky.
Je to ode mě dost hnusný, já vím, ale takhle mám aspoň šanci, že nic nezjistí.
Haruka sebou překvapeně, ne-li zaskočeně, cukla.
Do prdele, snad jsem to nepřehnala...ona je celkem dost citlivá.
"Dobře," povzdychla si smutně a pak jsem jen slyšela cvaknutí dveří.
"Kruci," zaklela jsem a pěstí udeřila do skříně na oblečení.
Zaplula jsem do koupelny a rychle se osprchovala. Pak jsem se odplížila k umyvadlu a zadívala se na sebe do zrcadla.
Proč někdo takový, jako já, musí mít podobu toho anděla bez křídel? Vždyť já si ani nezasloužím na Haruku myslet, natož vypadat jako ona.
Proto jsem se už dávno rozhodla, že se nějak změním, ať jí úplně nelikviduju reputaci. Asi před půl rokem jsem si nechala ostříhat vlasy - na krátko. Říkalo se tomu...Pixie? Takový nějaký retardovaný název to mělo. Pak jsem si ještě nechala udělat tyrkysově modrý melír, ze kterého jsem měla ve škole jeden z mnoha průserů. Nejsem totiž zrovna "vzorná školačka"...
Mohli byste mě nazvat rebelem, hajzlíkem, spratkem...klidně i emařkou. Je mi to jedno. Já budu vypadat jak chci - aspoň si nás s Harukou nespletou.
Navlékla jsem se školní uniformy (s kraťasy pod sukní, samozřejmě...) popadla jsem tašku, kterou jsem za posledního půl roku ani jednou neotevřela, a šla jsem se nasnídat.
Haruka už v domě nebyla. Schází se ještě se svou kamarádkou Misaki.
Nachystala mi miso polívku se špenátem a tofu, misku rýže a natto*.
Ani nevím, kde se naučila takhle vařit...Máma nikdy moc nevařila, tak kdo ji to sakra naučil? Já jsem schopna pokazit i polívku z pytlíku, zatímco moje dvojče - které by mělo dle mého názorů být aspoň trochu podobné, jako já - si tady mezitím vyvařuje jako nějaká šéfkuchařka.
Na to, že jsme naprosto identické, jsme úplně odlišné. Jako Nebe a Peklo.
Zatřepala jsem hlavou, abych se zbavila patetických myšlenek, a pomalu si vychutnala každý z pokrmů. Bylo mi až trapně z toho, jak dobré to je - jako vždy.
Sklidila jsem nádobí a vydala se do školy. Bylo půl desáté - optimální čas na odchod.
*natto - část tradiční japonské snídaně, směsice sýra a sójových bobů