V malinké vesničce nedaleko Londýna s názvem Rudgwick všichni spali poklidným spánkem. Jen v pár barácích šlo vidět světlo, to nejspíš mudlové usnuli u svých televizí. Nikdo z obyvatel tedy neslyšel zřetelně pufnutí, které se ozvalo na samém okraji lesa za vesnicí. Jen noční ptáci mohli pozorovat černovlasého mladíka, jak sleduje prázdné místo před sebou, oni nic neviděli, Harry Potter však ano.
Před ním stál malý domeček, maximálně o třech pokojích, byl téměř celý zarostlý pnoucími růžemi, které nyní kvetly ve všech barvách duhy. Stál skoro bez dechu a prohlížel si každý centimetr onoho stavení a zahrádky. Toto mohl být jeho domov po celý život.
Domek ještě před šestnácti lety obýval mladý pár s ročním synkem, Lilly, James a Harry Potterovi. Tehdy nebyl skryt před širým světem, byl plný života nejen zmiňované rodiny, ale všech jejích přátel, kteří se stavovali na návštěvu. Nakonec ho však museli opustit rychle a přestěhovat se do Godrikova dolu, kde začal těžký život pro onoho chlapce.
Harry se zprudka nadechl a vyrazil směrem ke dveřím, nebyli zamčené, nikdo kromě Brumbála a Harryho domek nemohl vidět. O to se Brumbál před 16 lety postaral. Nikdo, dokonce ani jeho právoplatný majitel, tedy mladík, který stál přede dveřmi, o něm neměl ani tušení, až na Albuse Brumbála, který toto stavení střežil jako oko v hlavě, aby ho jednou mohl Harrymu předat. A tak také před rokem udělal, zavedl Harryho sem a stanovil ho strážcem tajemství domku, aby jen on mohl rozhodnout, kdo ho uvidí a kdo ne.
Bylo to dokonalé místo pro budoucnost Harryho Pottera, a s tímto pomyšlením se Harry vydal dovnitř. Domek měl 4 pokoje, nepočítáme-li koupelnu a chodbu. Dole se nacházela malá kuchyně s jídelním stolem, hned vedle útulný obývací pokoj s krbem a v patře nalezl dva pokoje, jeden vybaven jako ložnice, druhý byl dětským pokojem. Právě v tom dětském se Harry zastavil. Byl to jeho pokoj, přesně jak mu ho rodiče udělali a poté ve spěchu opustili. Pokoj nebyl nijak velký, vešla se dovnitř dětská postýlka, pár komod a zůstal malý prostor na hraní. Sedl si na koberec a rozhlížel se, toto byl jeho pokoj.
"Celý dům potřebuje nutně rekonstrukci," řekl si sám pro sebe. I přesto, že nebyl nikterak starý, vybavení bylo omšelé, schody i dveře vrzali a vše pokrýval nános prachu. I přes tyto chybičky Harry věděl, že je doma.
Slezl ze schodů dolu a posadil se v obývacím pokoji na křeslo, který pomocí 'pulírexo' nejprve očistil od nečistot. Pomocí hůlky si také vykouzlil magický oheň v krbu a sledoval mladé jiskřičky poletující po pokoji, jak se radují z nového prostředí. Ani se nenadál a upadl do zaslouženého spánku.
Jen o pár hodin později ho vzbudilo tichounké klepání na okno. Nejprve vystartoval z křesla s hůlkou napřaženou, než si všiml malé sovičky, nesoucí mu nové vydání Denního věštce, který si včera předplatil. Otevřel tedy okno a sovička vlétla dovnitř a noviny položila na stůl, načež opět vylétla oknem ven a zmizela nad stromy v lese. Harry se posadil zpět na křeslo a noviny rozevřel.
'VŠEMI MILOVANÝ HRDINA A OCHRÁNCE HARRY POTTER VČERA VE VEČERNÍCH HODINÁCH SKONAL V DŮSLEDKU VELKÉHO VYČERPÁNÍ PŘI BOJI S VY VÍTE KÝM! VICE NA STRANÁCH 3-7' hlásala titulní strana, ze které na Harryho koukala jeho vlastní fotografie. Harry nalistovat článek a začetl se do něj.
'Dle informací, které ještě včera večer donesl na ministerstvo Arthur Wesley (otec Ronalda Wesleyho, kamaráda zesnulého), krátce po 9 hodině večerní, Potter podlehl vyčerpání z náročného boje. I přesto, že neprodleně po boji byl Harry viděn, jak míří na ošetřovnu, nepodařilo se ho zachránit. Zda za to může pouze únava, nebo smrtící kletba, která ho znovu zasáhla a opět ihned neusmrtila, se můžeme jen domýšlet. Jistě je momentálně jen to, že celý kouzelnický svět truchlí nad ztrátou tohoto úžasného chlapce. Rozhovory s Potterovo nejbližšími se nám prozatím nepodařilo sehnat, určitě se o to ale budeme snažit dál. Naše zvláštní dopisovatelka Rita Holoubková oznámila, že na počest Harryho Pottera napíše novou knihu, a to s názvem: TRAGICKÝ ŽIVOT HARRYHO POTTERA. Zda bude mít kniha stejný úspěch jako první, ŽIVOT A LŽI ALBUSE BRUMBÁLA, to nám ukáže teprve čas.' začetl se Harry do článku a musel se pro sebe pousmát, když si představil, co si o něm asi Holoubková bude vymýšlet. Pod článkem, který Harryho už ničím nelakal, se ještě nacházelo malé oznámení: POHŘEB HARRYHO POTTERA PROBĚHNE ZA DVA DNY NA POZEMCICH ŠKOLY ČAR A KOUZEL V BRADAVICÍCH. VÍTÁN JE KAŽDÝ, KDO SE BUDE CHTÍT ROZLOUČIT.
Harry odložil noviny a unaveně si promnul čelo. Měl hlad, ale nic k jídlu si sebou nevzal, bohužel. Měl v plánu si uvařit mnoholičný lektvar, na který měl přísady již pořízené, ale jeho vaření zabralo téměř celý měsíc.
'Hlavně, že jsem si vše náramně promyslel', zanadával si sám sobě v duchu a rozhlédl se kolem sebe. Mohl by použít neviditelný plášť, ale nenapadal ho jediný způsob, jak si díky tomu nakoupit. Navíc neměl u sebe ani mudlovské peníze, pouze pár galeonů v sáčku. O peníze strach neměl, svůj trezor u Gringotových sice po smrti odkázal Wesleyovým, nikdo však nevěděl, že Harry vlastní další trezor s nemalým jměním od rodiny Blacků. Problém byl však, jak peníze vybrat, aby ho nikdo neviděl, jak některé vyměnit na mudlovské peníze a jakým způsobem se následující měsíc obživit, když nemohl ve vlastní podobě z domu. Poté ho něco napadlo, otočil se směrem k prázdnému obýváku a zavolal: "Kráturo!"
Netrvalo ani minutu a Harryho domácí skřítek se s tichým prasknutím objevil před ním.
"Pan Potter je naživu, všude se povídá, že pán zemřel" zaskřehotal skřítek a k Harryho úžasu v jeho hlase slyšel radost.
"Jsem v pořádku, Kráturo, ale nikdo nesmí vědět, že jsem naživu, je ti to jasné? Nikdy a nikomu se o tom ani slůvkem nesmíš zmínit, prosím." usmál se na něj Harry.
"Jak si pán bude přát. Krátura udrží tajemství svého pána a Krátura tady zůstane s Harrym Potterem, aby mu se vším pomohl." klaněl se mu skřítek, zatímco z podjeho ubrousku na čajník vypadl řetízek, který mu před pár měsíci dal a díky tomu si zajistil jeho důvěru a oddanost.
"Děkuji ti, Kráturo. Budu rád, když tu budeš se mnou. Potom ti přičaruji pokoj u kuchyně, teď od tebe ale budu potřebovat zařídit pár věcí. Budu potřebovat, aby si skočil ke Gringotovým a vybral z jednoho mého trezoru nějaké zlato. Napíšu ti pro ně dopis. A potom pokud by bylo možno, abys zašel nakoupit, nic zde nemáme."
"Samozřejmě, jak si pán přeje. Dovolte Kráturovi nyní se ještě vrátit pro své věci do domu v Londýně, než Harry Potter napíše dopis." uklonil se domácí skřítek.
"Ovšem, zajdi si pro své věci a poté se vrať. A Kráturo, nezapomeň, nikdo se o mě nesmí dozvědět." zvedl na něj ještě ukazováček a skřítek zakýval, poté zmizel. Harry se posadil ke stolu a na pergament napsal dopis:
Já, Harry James Potter, nyní dávám svolení domácímu skřítku Kráturovi, aby mohl nakládat s majetkem z trezoru 313, a to pokaždé, když přijde s potvrzením nového vlastníka, R. S. Blacka. Zároveň žádám o mlčenlivost ohledně výše zmíněného.
S úctou,
H. J. Potter
Dopis zapečetil do obálky, a na druhý pergament sesmolil nákupní seznam pro Kráturu, zrovna dopisoval poslední část, když se skřítek objevil se svými věcmi, zahalenými v dece, kterou dostal od Hermiony. Harry mu dovolil, položit si je na druhé křeslo a poté mu předal úkoly a skřítek s úklonou opět zmizel.
Harry se vydal do kuchyně, kde si prohlížel zeď, která oddělovala dům od zahrádky. Vzpomněl si na kouzlo, které mu kdysi představil Arthur Wesley, na rychlé přistavění pokoje. Pronesl ho a sledoval, jak se ve zdi tvoří dveře a vešel dovnitř. Pokoj nebyl nijak velký, snad asi jako koupelna, Harry ještě párkrát zamával hůlkou a zdi se zbarvily do šeda, objevila se zde malá skříňka, postel v Kráturovo velikosti a malé křeslo. Harry byl se svým výtvorem spokojen a vrátil se do kuchyně, kde čekal na skřítkův návrat. Mezitím zbavil celou místnost prachu a nánosů špíny, uklidil právě umyté nádobí, které tu bylo po jeho rodičích, když se Krátura navrátil s plnými taškami. Než je však začal vybalovat, Harry mu ukázal jeho nový pokoj a Krátura se slzami v očích děkoval, hezčí pokoj nikdy neměl.
Zbytek dne probíhal poklidně, Krátura navařil jídlo a poté se společně vrhli do úklidu domu.
Když si večer Harry, příjemně unaven, lehal do své nové postele, kterou si přičaroval do jeho bývalého dětského pokoje, byl rád, že v domě není sám.
Ráno se Harry probudil velmi častně, překvapilo ho, že domem již se line vůně kávy a snídaně, kterou mu skřítek připravil. Po ranní hygieně tedy slezl dolů a usadil se ke stolu, Krátura nebyl nikde vidět, na stole se však nacházeli talíře s palačinkami, míchanými vejci, párky a pečivem, také hrnek s kávou a sklenice s džusem.
Krátura se skutečně velice změnil od dob co ho znal, musel dát za pravdu Brumbálovi, že stačilo pouze změnit chování k němu. S příjemným pocitem se vrhl do jídla. Z myšlenek ho probrala další sova, která mu nesla Denního věštce, přebral si ho od ní a s kávou v ruce přešel do obývacího pokoje, kde se posadil na křeslo a noviny roztáhl. Nyní nehleděl jen na svou fotografii, obálku zdobili hned čtyři obličeje, jeden samozřejmě jeho, ale byli zde také Ron, Hermiona a Severus Snape. Nad tím hlásal nápis: MINISTERSTVO KOUZEL SE ROZHODLO UDĚLIT MERLINŮV ŘÁD PRVNÍ TŘÍDY ZA MIMOŘÁDNÉ SLUŽBY VEŘEJNOSTI TĚMTO ČTYŘEM LIDEM: HARRYMU JAMESI POTTEROVI, HERMIONĚ JEAN GRANGEROVÉ, RONALDU BILIUSI WESLEYMU A SEVERUSI SNAPEOVI.
Harry se pro sebe musel usmát, věděl, že ti tři si to bezpochyby zaslouží. Zbytek dne probíhal poklidným duchem, Krátura se čas od času někde mihnul při úklidu, Harry ho však skoro neviděl, i když práce za kterou stál byla zřetelná, dům byl najednou čistý a oběd i večeři měl připravenou včas. Harry se tento den věnoval vybalování svých cenných věcí, které mu Minerva nenápadně sbalila do batohu s nezjistitelným zvětšovacím kouzlem (díky Hermiono) na jeho přání. Večer, když Harry seděl u krbu s horkým čajem v ruce, již dům začínal vypadat zabydleněji.
Přemýšlel o zítřejším pohřbu, kolik lidí tam asi bude. Samozřejmě předpokládal, že přijde plno neznámých, jeho však zajímali jen přátelé, chtěl by je vidět. Ujistit se, že jsou všichni v pořádku. Jak to ale udělat, kdyby tak měl už mnoholičný lektvar, mezi lidmi by se tam snad ztratil s jinou tváří, bohužel na to nebylo dost času, jedině...
"Kráturo?" zvolal směrem ke kuchyni, kde tušil jeho přítomnost, skřítek se objevil vzápětí.
"Co si pán bude přát?" uklonil se mu.
"Už jsem ti říkal, že mi nemusíš říkat pane, klidně můžeš Harry." protočil nejprve očima a pokračoval: "Nevíš náhodou, zda na Grimmauldově náměstí nezůstali zásoby mnoholičného lektvaru?"
"Ano, pane Harry, pár lahviček tam určitě je, má Krátura přinést?"
"Prosím, přines je. A vem i všechny ostatní lektvary, které tam jsou, kdyby náhodou byli potřeba."
Skřítek s úklonou opět zmizel a Harry si zaběhl pro neviditelný plášť a pod ním se vydal na malé náměstíčko, uprostřed vesničky. Zde zahlédl sedět mladý pár, dívku asi v jeho věku, s blonďatými vlasy a dost výrazným nosem, vedle ní seděl mladík, černovlasý, hubený a vysoký. Přesně to Harry hledal, připlížil se k nim neslyšen a neviděn a opatrně vytrhl chlapci pár vlasů. Ten sebou škubl, rozhlédl se, ale pak jen zakroutil hlavou a věnoval se dál své dívce. S úlovkem, který potřeboval se vrátil zpět domů.
Krátura již byl zpět a na stole v kuchyni leželo asi 50 lahviček s nejrůznějšími tekutinami, Harry si je prohlédl, kromě potřebného lektvaru našel také: Bezesný spánek, lektvar proti bolesti, dokrvovací lektvar, veritasérum, ale taky nějaké jedy a protijedy. Jedy ihned vylil a lahvičky nechal zmizet. Na volném místě v rohu kuchyně vykouzlil vysokou vitrínu a lektvary do ní uložil, až na jednu dávku mnoholičného lektvaru, který nechal ležet na stole i s pár vlasy místního mladíka. Poté se vypravil do koupelny a spát.
Následujícího dne ráno vstával Harry opět velmi častně a zase do již hotové snídaně. Jakmile se najedl, přečetl si noviny, kde tentokrát nebylo nic zajímavého, pronesl: "Tempus" a zjistil, že je již po 9 hodině, to znamená, že je na čase vyrazit. Přihodil pár vlasů do lektvaru a s nechutí ho vypil do dna. Za pár minut zde již nestal Harry Potter, nýbrž naprosto neznámý mladík. Nepatrně si na sobě zvětšil oblečení a když byl spokojen a ujištěn, že ho nikdo nemůže poznat, přenesl se na okraj pozemku v Bradavicích.
První čeho si všiml bylo naprosté ticho. Jindy zde byli slyšet hlasy studentů, dnes však ne. Rozhlédl se kolem sebe a zahlédl velký počet lidí směřující k zapovězenému lesu. Vydal se tedy stejným směrem. Poté zahlédl místo odpočinku Albuse Brumbála, kde se celé shromáždění zastavilo. Harry zalezl do lesa a celé dění sledoval ze předu, nikým neviděn.
Vedle hrobu Albuse Brumbála stál malý kamenný oblouk, uvnitř kterého byla kouzlem zapečetěna zlatá urna. Urna ve které měl ležet on, i když věděl, že je prázdná. Celým prostorem se ozýval truchlivý zpěv školního sboru, který stál opodál podél hranic s lesem. A k němu se přidali vzlyky ze všech stran.
Harry sledoval smuteční obřad a jeho účastníky. V první řadě seděl na jedné straně celý profesorský sbor a každý truchlivě hleděl před sebe, dokonce i Minerva McGonagallová plakala, i přesto, že byla jediná ze všech přítomných, která věděla, že Potter mrtvý není. Na kraji míst pro profesory hlasitě štkal Hagrid a smrkal do kapesníku velikosti ubrusu, a vedle něj ho jemně hladila madam Maxim. Poté Harryho pohled padl na muže po pravici Minervy, Severus Snape, který již vypadal, že se rychle uzdravuje, nebrečel, místo toho se zdálo, že se na něco usilovně soustředí. Harryho ani nenapadlo, že by pro něj Snape uronil nějakou slzu. V tom sebou trhl, měl nenadálé tušení, že se Snape podíval přímo na něj a na zlomek vteřiny se pousmál. Když se na něj zahleděl pozorněji, sledoval profesor lektvarů urnu před sebou, bez sebemenší známky emocí. Určitě se mu to jen zdálo.
Přejel tedy očima dál na druhou stranu první řady a při tom pohledu ho nepříjemně rozbolelo u srdce. Na prvních dvou židlích seděla Hermiona s Ronem. Hermiona seděla opřená o Ronovu hruď a potichu plakala, Ron jí držel v objetí a hladil ji po zádech, zatímco sledoval Harryho náhrobek a po očích se i jemu kutálelo nezměrné množství slz. Dále po jeho levici byla záplava rudých vlasů. Celá Wesleyovic rodina zde seděla a nezastavitelně ronila slzy. Harry se zadíval na George, který seděl na samém kraji. Vypadal, jako by už týden nespal, měl propadlé tváře, kruhy pod očima a výraz naprostého zoufalství. Nemusel ani příliš dlouho přemýšlet, aby věděl z jakého důvodu tomu tak je, neztratil jen Harryho, truchlil pro někoho mnohem důležitějšího, pro své dvojče Freda, jenž mu byl nejlepším přítelem i bratrem.
Odtrhl ustaraný pohled a přejel očima i ostatní, aby mezi nimi poznal plno ubrečených ale přesto známých tváří. Seamus a Dean, seděli společně s téměř celou Brumbálovou armádou hned za Wesleyovými, Fénixův řád, který zbyl zase za profesory. Bylo zde ale také plno neznámých tváří. Rozhlížel se a pak zahlédl něco, díky čemuž zalapal po dechu... Stranou od ostatních stál pohledný blonďatý mladík a tiše sledoval dění. Jeho oči byli lesklé a zarudlé, Draco Malfoy a zdálo se, že ještě před chvilkou brečel, Malfoy plakal pro Pottera. Harry na něj nevěřícně zíral.
Odtrhl se až po pár minutách naprostého úžasu. Ještě jednou se zahleděl na své nejbližší a naprosto neslyšně pronesl:
"Budete v pořádku, ani nevíte jak moc mi chybíte."
Poté se otočil a odešel. Jakmile byl z doslechové vzdálenosti, s hlasitým 'puf' se přemístil zpět domů.