Remember//Niam Horayne

1. Zpět doma...

Nikdy bych nevěřil, jak moc mě může zranit ztráta jednoho člověka, přičemž jsem ho ani neztratil úplně. Nedokázal jsem si to představit, jelikož jsem měl oči zaslepené tou nejkrásnější stranou života. Teprve teď začínám pořádně chápat tu druhou stranu.. Tu stranu, která mě nejspíš jednou zničí. Dnes konečně propustili Nialla domů. Cesta se smozřejmě neobešla bez keců v podobě, že mi nevěří a že se mně bojí. Ten kluk si prostě neuvědomoval, jak mě tím raní. Doktoři říkali, že to s Niallem bude těžké. Mám mu ukázat fotky, ukázat ložnici, něco mu o sobě říct. Je prý dost možné, že dostane flashback a vzpomene si třeba jen na nějakou část naší společné historie.

V rádiu hrála Viva La Vida od Coldplay, což je jedna z Niallovo oblíbených písniček. Doufal jsem, že i ta by mu mohla něco říct. Jenže vypadal opravdu bezradně. Když jsme dojeli k našemu společnému bytu, zaparkoval jsem auto a užuž jsem chtěl ze zvyku dát Niallovi klíče, jako jsem to kdysi dělal, ale pak mi to zase došlo a jen si smutně povzdechl.

,,Promiňte, my jsme se přestěhovali? A kdy uvidím rodiče?" zeptal se když jsme velši do vestibulu paneláku. Opět jsem si povzdechl a otičil se do jeho nevinných pomněnkových očí. ,,Nialle, už jsem ti to přeci říkal. Před jedním rokem, po roce našeho vztahu jsme usoudili, že je nejlepší se přestěhovat do jednoho společného bytu. Tvoji rodiče zemřeli, když ti bylo osmnáct... Je mi to líto, že se to takto dozvídáš... Ale.. " chtěl jsem něco říct ale všiml jsem si Niallova zničeného výrazu. Kéž bych ho mohl obejmout, políbit a pošeptat mu že vše už bude jen dobré. ,,Což..e?" zakoktal a stekla mu slza po tváři. Jen jsem polkl.

Skolip hlavu a šel jen rovně, pak se ale zastavil, když nevěděl jaké tlačítko ve výtahu zmáčknout. ,,Niallie, prosím, neplakej..." chtěl jsem ho obejmout. ,,Chápete jak se musím cítit? Nic si nepamatuju. Neznám vás, jste pro mě úplně cizí, teď se dozvím, že si ani nepamatuju smrt mojich rodičů, nejspíš ani to, že jsem gay, nepamatuju si ani toho Louiho, Harryho ani Zayna. Nepamatuju si to tady, neznám to tu. Ani nevím, že jsem se někdy přestěhoval do Londýna... Já se hrozně moc omlouvám, ale prostě nevím co mám dělat!" zavzlykal Niall. Tak strašně mě to ničilo, i když problém nebyl ani v jednom z nás. Za co nás bože trestáš...

Jen jsem opět povzdechl a otevřel dveře do bytu. Pohladil jsem ho po rameni a šel si odnést věci na věšák. Když jsem uviděl nechápajícího a ubrečeného Nialla v předsíni, jen jsem se tam mlčky vrátil, odnesl jeho bundu také na věšák a vysvětlil mu v rychlosti, kde co je. On si jen smutně povzdechl a pořád brblal něco o tom, že ani nepoznává sám sebe. Když uběhla dobrá hodina toho, co se Niall kouká mlčky do zrcadla, rozhodl jsem se za ním jít a odvedl ho do naší ložnice. ,,Musíš odpočívat... " smutně jsem se na něj usmál. Pohled na něj mě tak ranil...

,,Počkej a to jako spolu budem spát.. V.. V jedné posteli?" zeptal se mně, a sedl si na postel. ,,No za poslední dva roky ti ti nějak nevadilo... " prohodil jsem, ale hned jsem toho litoval. Raději jsem dodal ,,Klidně budu spát na pohovce." polkl jsem a zas se otočil. ,,A my jsme.. No... Měli... Něco... Jako... S.. Sex?" rozkoktal se zase Niall, když si lehnul. Viděl jsem jak se začervenal. ,,No... Měli.., samozřejmě.. " nevěděl jsem, jestli jsem mu to měl říkat, ale možná se mu to mohlo vrátit. Nemůžu mu v ničem lhát, protože pak by si třeba vůbec nevzpomněl. Niall zrudl ještě víc a povzedchl si. ,,Udělám ti čaj?" pokusil jsem se na něj usmát a on jen kývnul.

Šel jsem potichu do kuchyně. Niall ležel na posteli. Neustále se ve mě hádaly dvě strany. Jedna, která jak kdyby křičela, že pořád je tady naděje. Niallovi se začne vracet pamnět, chce to jen trpělivost a druhá opakem křičí, že to nikam nevede a že je všechno v hajzlu. Upřímně tak se cítím i já, ale kvůli svojí neskutečný lásce k Niallovi, kvůli němu a kvůli všemu musím vydržet.

Budu s ním teď chodit každý den k psychyatrovi, budu s ním, budu mu vyprávět, ukazovat fotky, chodit s ním na vyšetření, počkám než se úplně uzdraví alespoň po fyzické stránce. Pak se mu budu snažit vyléčit tu psychyckou. Když to neklapne, tak nekončím. Budu se muset pořád snažit, protože on je ten důvod proč žiju, proč tady jsem. Ale teď, teď je nejdůležitější neztratit nervy.

Čaj se dovařil, já ho nalil do Niallovo oblíbeného hrnečku, který dostal před rokem od Louiho k Vánocům. Přišel jsem  do ložnice a uviděl jsem spícího Nialla, jak bezstarostně oddychoval. Čaj jsem mu položil na noční stolek, pohladil ho po jeho krásných blond vlasech a políbil ho na čelo. Pak jsem z těžkým sedcem odešel do tichého obýváku, kterým se zanedlouho ozvala televize. Pustil jsem si jí za účelem přijít na jiné myšlenky, stejně jsem na něj nemohl přestat myslet.

Po chvíli už se mi také zavíraly oči a já upadal do říše snů, kde je prakticky možné cokoliv...

_________

Budu se vám teď snažit vydávat nové kapitoly, jak jen to půjde, jelikož v pondělí už zase začíná škola :((. Těšíte se? Já ani nevím. Na těch pár kamošů docela jo, ale na zbytek a učení už ne, radši bych si na celej den vypla kameru a mikrofon xD. Mějte se pěkně. Mám Vás moc ráda :33