Remember//Niam Horayne

29. Něco nového?

Už jsem to tam nemohl vydržet. Vypadalo to, že se opravdu za chvilku psychycky zhroutím. Všechno mě bolelo, ale byl jsem hrozně zničený. Psychicky. Měl jsem o Liama neskutečný strach. Bál jsem se, že to nepřežije. Seděl jsem hned vedle kávovaru a chtěl jsem si koupit kafe, než mi došlo, že u sebe nemám ani peníze. To, že u sebe Liam neměl ani kartičku pojišťovny, ani nic, jsem napred vůbec neřešil, ale pak mi to nějak trklo. Neměl jsem u sebe klíče, takže jsem se nemohl vrátit domů pro všechny tyto doklady.

Chvilku jsem ještě nervózně seděl na židli než přišli ostatní. ,,Tak co, něco nového?" zeptal se mi Harry. ,,Nic. Jen Liam u sebe neměl žádné doklady a já nemám ani klíče, takže pro to nemůžu skočit domů." povzdechl jsem si. ,,Hele, mám je u sebe. Našel jsem je na cestě, nejspíš mu vypadli." podal mi je Louis a já nechtěl věřit, jaké štěstí v neštěstí právě máme.

,,Já pro to skočím." řekl jsem a už se zvedal. ,,A co výsledky a Liam? Klidně bych tam pro to skočil já." řekl Louis. ,,Ne, v pohodě, skočím pro to. Ale kdyby cokoliv tak zavo-.. Tak já přijdu do pár minut." došlo mi, že nemám telefon. Všichni pokyvali hlavou a já vyběhl z nemocnice.

Nejdřív jsem trošku bloudil po parkovišti, ale pak jsem se z toho vymotal a běžel jak mi nohy stačili. Z nemocnice už jsem cestu docela znal. Stačilo jen párkrát zabočit. Několikrát jsem se zastavil a vydýchaval se, ale to, že musím být co nejdřív zpěv v nemocnici mě motivovalo běžet co nejrychleji.

Za chvilku už jsem běžel schody v bytovce. Otevřel jsem dveře a višml si totálně příšerného stavu místnosti. Nijak jsem to neřešil a začal prograbávat všechny šuplíky. Začal jsem kuchyní, vyspal jsem celý obsah šuplíku a skříní, ovšem Liamovi papíry nikde. Šel jsem ještě do ložnice, ale tam jsem našel jen svoje papíry na prohlídku.

Vzal jsem si z nočního stolku svůj mobil a dal si jo do kapsy. Poslední možnost, kde by mohla kartička pojišťovny s občanskou být byl obývák. Sám jsem na tom byl ze zdravotního hlediska dost špatně a ten běh mi moc nepomohl.

Vešel jsem do obýváku ugnorujíc ten nepořádek všude kolem a šel si to přímo k první skříní. ,,Kurva.." zaklel jsem, když jsem v šuplíku nic nenašel. Otevřel jsem šuplík v pracovním stole a nachvíli jak kdyby se zastavil čas. Sám jsem se nemohl ani nadechnout, protože jsem měl pocit, jak kdyby se mi zastavilo srdce. Sáhl jsem pomalu do šuplíku a vytáhl malou krabičku.

Čas teď jak kdyby ani neexistoval. Srdce mi hlasitě bouchalo a já jaksi nevěděl, co mám dělat. Pomalu jsem krabičku rozevrel a tam byl prsten. Nádherný snubní prsten. Liam.. Liam si mě chtěl vzít? Panebože. Já jsem takový idiot!

Hrozně jsem si vyčítal vše, co jsem udělal. Tak moc jsem mu musel ubližovat. Tak moc. Měl jsem sto chutí si vlepit pár facek. Koukal jsem na ten prsten a já jak kdybych si uvědomoval jaké neskutečné city k Liamovi přes to všechno, i přes mé částečné zapomnění mám. Miluji ho. Miluji ho a to tak strašně moc.

Vrátil jsem krabičku na místo a rozhodl se dělat, že se nic nestalo i přes to, že to bude náročné. Sáhl jsem do šuplíku vedle kde byla celá Liamovo peněženka se vším všudy. Vzal jsem ji a bez váhání zavřel dveře. Utíkal jsem ze schodů jak rychle to jen šlo a běžel do nemocnice.

Asi třikrát jsem se musel zastavit a pořádně vydýchat. Za několik minut jsem doběhl do nemocnice, kde jsem uviděl kluky s Gigi stále na tom stejném místě, kde jsem je nechal. Sestřičce jsem předal Liamovi papíry a sedl si vedle ostatních.

,,Něco nového?" vyzvídal jsem hned. ,,Jen to, že je Liam na sále. Měl nějaké vnitřní krvácení. Při pádu se asi musel hodně praštit. A taky tu byla policie, která hned vyzvídala, jak to s kluky vlastně je. Řekla jsem to, na co jsme se domluvili." odpověděla Gigi a slabé se usmála.

,,Uvidíš, že bude Liam v pořádku..." řekne Harry a obejme mě. ,,Ta všechno můžu já. Všechno jsem zkazil! Kdyby jsem nebyl sobecky idiot, tak tady teď Liam ne bojuje o život!" dostal jsem totální hysterák. Začal jsem brečet a kluci s Gigi mě pevně obejmuli. Nevím, co bych si ted tady bez nich počal.

Nemohl jsem dostat z hlavy pomyšlení na to, že Liam... Že si mě chtěl vzít. A ze kdybych nebyl takový sobec a nepatrný idiot, nic z toho by se nestalo.

Seděli jsme tam zničené ještě nějakou tu chvíli, než přišel doktor. ,,Vy jste pan Horan?" zeptal se mě. ,,Ano, to jsem já. Jak je na tom Liam? Žije?!" moje srdce začalo bouchat jako o život.

,,Operace dopadla úspěšně. Pan Payne je na živu, stabilizovaný." odpověděl s úsměvem a já si pořádně oddychl. ,,Můžu za ním?" zeptal jsem se a otřel si slzy na mě tváří. ,,Pacient stále spí, ale sestřička by vás tam na chvíli odvést mohla." odpověděl a usmál se. Já mu úsměv oplatil.

Sestřička ke mě přišla a zavedla mě na pokoj, kde ležel Liam. I když byl po takové operaci, vypadal stále nádherně. Miluju ho. Tak moc ho miluju.

Přišel jsem k němu a sedl si na židličku vedle. ,,Li.. Jsem tady. Už bude vše dobré." zašeptal jsem a slabé ho políbil na tvář. Byl celý bledý, ale přesto nádherný. Pohladil jsem ho po ruce kterou měl napojednou na přístroje.

Liam hlasitěji vydechl. Pomalu otevřel oči a naše zraky se tím spojili. ,,Li? Liame?" pomalu jsem s ním zatřásl. ,,Ni.." zachraptěl jeho nádherným hlasem. ,,Jak se cítíš?" zeptal jsem se. Měl jsem o něj hrozný strach, ale byl jsem strasne rád, že se probral.

,,Docela to jde." zasmál se a já s ním. Podíval se mi zhluboka do očí. ,,Miluji tě. Moc tě miluji Nialle a to si pamatuj a už na to prosím, nikdy nezapomeň.." zašeptal a políbil mě.

______

Tohle je oficiálně poslední kapitolka tohoto příběhu a ještě vydám Epilog a s radostí se vrhnu na korekci 😂✨ Jak se vám kapitolka líbila? Každý komentář mě hrozně moc podpoří a budu za něj moc ráda 🥺❤️ Miluju vás všechny strašně moc💗🥰 mějte skvělý den a uvidíme se při Epilogu ✨