Ultimátum: Čas s tebou strávený |Newtmas AU|

Kapitola 22. - Tíha skutků sněhové vločky

Ještě nikdy neutíkal tak rychle. Kdyby ho Minho viděl, jak překonával překážky v podobě navátého sněhu a ledovky, určitě by ho pochválil – ba dokonce nominoval na sprintera roku.

Musel se dostat zpátky na kolej. Bylo mu jedno, kolikrát ještě uklouzne na zamrzlém chodníku. Rifle se zdály být lepší než cokoli jiného, co mohl zvolit na ochranu rozklepaných kolen. V tuto chvíli, kdy si ani nebyl jistý tím, co dělal, svištěl přes prázdné silnice a vyhýbal se světlům pouličních lamp, které se skláněly ke třpytícím se vločkám, dopadajícím na rozviklané kachlice.

Hlavou se mu honilo hned několik myšlenek, ale nechápal jedinou z nich. Ačkoli si plně uvědomoval, jak blízko byl u dosažení svého cíle, na rudnoucí blonďákova líčka si nevzpomněl. Nevybavoval si ani chuť škraloupu, který se vytvořil na hladině chladnoucího kakaa, dokonce ani na to, jak si dechem navzájem ohřívali špičky prstů.

Dokázal myslet jen na ni – na svou kamarádku. Vědomí, že u ní nebyl, když ho zrovna potřebovala, by mu dalo na ramena takovou váhu, že by tu tíhu neunesl. Rachel byla impulzivní a málokdy myslela čistě na následky svého jednání. Většinou zapištěla, omluvila se všem, koho pohoršil její vybraný slovníček, a pokud impulz ustal, posadila se na zem a ztěžka dýchala.

Doufal, že to bude i tato situace. Že rychle vyšuměla. I když by nani sedělo, že by si z něj sem tam vystřelila, obával se, že tato hrozba byla skutečná – a co víc, děsilo ho, že to může znamenat cokoli, protože jde o Rachel. A jelikož už u sebe neměla Arise, který by ji uklidnil, musel počítat s tím, že si mohla ublížit – hlavně svou pověstnou nešikovností.

„Thomasi!“ zaslechl za sebou hluboký chraplák.

Zastavil se. Ten hlas zafungoval jako vysokofrekvenční píšťalka na vycvičeného psa. Neuvědomoval si, kolikrát spadl, dokud paže nespustil podél těla. Chvíli nato se dostavilo pálení v oblasti hran zápěstí a kolen, která utrpěla snad nejvíc ran.

Ani se nemusel otáčet za sebe. Ten hlas by poznal kdykoli, i kdyby mu zvonila hrana. Přesto však neodolal a pootočil hlavu přes rameno, aby se přesvědčil, že s ním nemluví jen iluze, ale skutečný Newt.

„Co to má znamenat?“ pokračoval Hayes.

„Rachel,“ vypravil ze sebe. Pak polkl sliny, jež se mu nahromadily pod jazykem. „Sledoval jsi mě.“

Neptal se. Oznamoval mu to.

„Jo. Choval ses divně, tak jsem se chtěl ujistit, že neuděláš nějakou… pitomost.“

Bylo na něm znát, že hledal ta správná slova. Divoce rozmachoval rukama, jako by odháněl hejna much, když mluvil. Jen rty, které se schovávaly za tmavou šálou, neprozradily starost. I v očích se odrážela naléhavost, jež se mu vkradla i do hlasu.

Thomas netušil, co odpovědět. Věděl jen to, že nemůžou ztrácet čas tlacháním. Ale když už se chystal k tomu, jak Newta požádá, aby si promluvili později, zarazil se. Nedokázal mu jen tak říct, aby se vrátil domů. Bál se, co najde, až vejde do Rachelina pokoje.

„Kam tak ženeš?“ zajímal se Newt.

„Rachel,“ zopakoval.

Doufal, že mu to dojde. Newt nepatřil mezi nejbystřejší lidi, které znal, ale když ho pošťouchl správným směrem, dokázal se správně zamyslet. To, že často ani nedošel k finálnímu závěru, mu odpouštěl.

„Co se stalo?“ vyptával se dál.

„Nevím, ale… nelíbí se mi to. Vůbec. Nejradši bych… nejradši bych šel domů spát, jenže se bojím, že to ona udělala nějakou pitomost.“