Definice bolesti nikdy neměla existovat. Zlom, který zásadně změnil Thomasův život, měl počátky mnohem dříve, než se původně domníval. A ten, jejž se snažil za každou cenu zakrýt, nebyl ani první.
Život s Newtem byl podobně složitý jako bez něj. Sam...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
„Tak to zkuste znovu, pomaleji."
„Jmenuji se Thomas Murphy. Byl jsem svědkem vraždy. Byl jsem členem Maze Denver, pak jsem odešel do ZLOSINu. Hledal jsem lék, abych uzdravil svého přítele. Zabili ho. Hledal jsem vraha. Nenašel. Zbláznil jsem se."
Thomas seděl v křesle v docela útulné místnosti. Nevnímal však pohodlí, nebyl schopen registrovat ani to, že mu doktor Hans - tak mu měl říkat - dal za záda polštář, aby tolik nenamáhal namoženou páteř a zpřelámaná žebra.
Nebylo to jeho první sezení. Byl zde už tolikrát, že to přestal počítat. Pokaždé to začínalo stejně - pozdravili se podáním ruky, doktor Hans ho vyzval, aby se posadil, pak začalo tohle divadlo, kdy dokola opakoval informace, u nichž si byl stoprocentně jistý. Což - podle jeho okolí - bylo jen pár základních osobních údajů.
Svět kolem něj žil s domněním, že se zbláznil. Minho, který ho celý rok hlídal, aby neudělal nějakou pitomost, k němu přestal chodit. Údajně nepovažoval za důležité, aby u něj byl dvanáct hodin denně - a Thomas to chápal. Musel se dostat zpátky do formy, než začne další sezóna.
„Zbláznil jste se," zopakoval po něm doktor a poklepal tužkou na složku s papírem, jež si spokojeně hověla v jeho klíně.
„To tvrdíte vy," dodal na obranu.
„Pak to asi bude pravda, nemyslíte?"
Neměl ho rád. Nelíbilo se mu, že s ním skutečně jednal jako s bláznem - občas i hůř, jako by byl malé dítě, co udělalo něco špatného. Navíc si ho ani nevybral sám, poslali ho sem, protože se jeho „vezmu to do vlastních rukou" vymklo z kontroly.
Za ten rok, co sem musel chodit, se naučil, že odporovat nemá smysl. Nikdy si nedokázal vydupat vlastní názor, nikdy neprosadil svou. Proto na jeho poznámku nic nenamítl. Pouze sebou zavrtěl, aby se usadil pohodlněji, a poklepal si prstem na koutek úst.
Bylo mu jedno, co doktor Hans říkal. Ačkoli mu sezení pomáhalo se vracet zpátky do minulosti i jinak než jen sny, nenáviděl celý svět - snad i ten sobecký vesmír - za to, že ho nechali, aby se takhle trápil každý čtvrtek a úterý odpoledne.
„Tak to zkusíme znovu. Proč jste zapálil kancelář svého kolegy?"
Thomas ho propálil pohledem. Ten daný řád ho štval. Doktor Hans se snažil být milý, tím bylo horší a mnohem těžší si pod ním představit někoho, na koho by mohl soustředit všechnu zlobu a nenávist. Ale v takových chvílích, kdy se ptal na podobné otázky, to šlo samo.
„Byla to nehoda," odsekl.
„Proč vám to nevěřím?"
Nenáviděl, jak se mu nad rty hýbal ten hustý knír, když mluvil. Ta šedá, která v sobě sem tam měla i trochu původní brunet, se mu spojila s nepříjemným pocitem stísněnosti. Občas se cítil, jako by ho měl každou chvíli začít mučit.
