Ultimátum: Čas s tebou strávený |Newtmas AU|

Kapitola 10. - Čerstvě probuzená laňka bez talentu

Věděl, že to nebude jednoduché. A nemýlil se.

Rachel jako kamarádka byla občas zlatá, občas fúrie. Nerad to o ní říkal, ale znal ji dost dlouho na to, aby poznal, kdy skřípání zubů znamená, že by měl toho, ať to bylo cokoli, nechat.

Její věčná nespokojenost ohledně čehokoli, co předvedl, ho přiváděla k šílenství. Včerejší večer bylo jeho jediným štěstím to, že se Gally vrátil dříve než obyčejně a jejich menší jednostrannou hádku utnul.

Ještě nikdy nebyl Gallymu tolik vděčný za to, že vyhnal někoho z jeho přátel z pokoje. Rachel měl rád, ale to, jak panovačně se chovala, jak ho upozorňovala na každičký detail, aby si pojistili věrohodnost jejich hry, ho děsilo.

Naneštěstí to ráno pokračovalo. Ihned po zazvonění budíku mobil vibroval téměř bez ustání, když se mu doručovaly nové zprávy. Měl sto chutí natáhnout ruku a ten krám vytáhnout zpod polštáře a hodit ho na zem.

„Thomasi, sakra,“ zavrčel jeho spolubydlící. „Už to vypni.“

„To není budík,“ namítl.

Nechtěl se ráno hádat ještě s ním. Gally se nechal snadno vytočit – a uklidňoval se mnohem hůře než nasupená Rachel. Thomas si uměl vybrat i spolubydlící.

„To je mi fuk. Ať to přestane. Chci spát.“

Za tu dobu, co spolu bydleli, se nesblížili. Bylo to už druhým rokem a to jediné, co o sobě navzájem věděli, byl jejich rozvrh. A dnes měl Gally první hodinu až v deset. Bylo nelidské tahat ho z postele o půl osmé, když mohl ještě ležet.

Nespokojeně zamručel. Pak se přece jen přemohl a posunul se o kousek dál od okraje, aby mohl mobil vytáhnout.

Světlo, které osvítilo jeho obličej, když si nechal zobrazit display, ho téměř oslepilo. Netušil, že si večer nezeslabil jas. Ale tehdy ho to zjevně netrápilo. Zato unavené oči trpěly.

Slyšel, jak se Gally přetočil tak, aby k němu byl zády. Nedivil se mu, kdyby chtěl dál spát a jeho spolubydlící se rozhodl, že je fajn čas na osvěcování obličejů, taky by se otočil.

Brzy si na ostré světlo zvyknul dost na to, aby dokázal rozeznat malinkatá písmenka. A aby poznal, že většina těch příchozích zpráv nebyla od Rachel.

Jakmile rozeznal fotografii u textovky, srdce se mu rozbušilo tak rychle, až se divil, že si neprobilo cestu z hrudníku. Display zhasnul, mobil hodil na polštář. To vše dělal automaticky, žádný příkaz z centrály k němu nedošel.

Položil si dlaň na hrudník. Snažil se tělo uklidnit, že je ten šok správný. Že by konečně mělo přestat blbnout a nechat ho se se svými pocity vypořádat samotného.

Ale nemohl. Ten, kdo mu napsal, nebyl jen tak někdo. Kdyby to byl Aris, nejspíš by zažíval něco podobného – jen by ta nervozita pramenila z něčeho dočista jiného, třeba ze lži, kterou si s Rachel připravili. Tohle však byl Newton Hayes, jeho nový kamarád.

Dlouho se nemusel přemlouvat k tomu, aby mobil zase vzal. Zajímalo ho, co bylo tak důležitého, že mu to musel sdělit.

Prstem kroužil nad načítající se obrazovkou. Jakmile byla i ona připravená na nové zprávy, rychle najel na začátek, kde se na něj smálo prosté Ahoj, Tommy, s čárkou i správně velkými písmeny.

Pročtené to měl poměrně rychle na to, že se musel ke každé větě vracet, aby ji přečetl pořádně. Naštěstí byla většina z těch věcí nepodstatná vata kolem – která se však Thomasovi líbila, takže i tu četl víckrát – a samotný vzkaz byl prostý.