Ultimátum: Čas s tebou strávený |Newtmas AU|

Kapitola 28. - Falešný samouk kouzlí na ledě

Ačkoli se bál s Minhem vkročit do obchodu, kde vystavovali basketbalové míče, pro něž měl nevysvětlitelnou slabost, překonal svůj strach a polkl všechny nadávky, jimiž chtěl náhle energického mládence obdařit. Aby se pojistil, že ho bývalý běžec nebude lákat i na další sporty, rozhodl se, že je povede. Naneštěstí nikdy v takovém obchodě nebyl, proto nemohl tušit, kde se brusle a podobné vybavení schovávaly.

Kupodivu jim to netrvalo dlouho. Minho ho sice tlačil do toho, aby si zahrál na Popelku naruby – tu, která si zkouší všechny střevíce světa, dokud jí jeden nepadne –, ale sotva tu byly brusle, v nichž ho netlačila pata ani prsty, řekl dost. Ať už vypadaly jakkoli, sedly mu. A to bylo vše, co potřeboval.

Minho neodporoval. Naopak, na důkaz toho, že v tom Thomase nenechá samotného, si koupil brusle taky. Původně si chtěl do košíku přibalit ty stejné, nakonec však neodolal modelu pro pokročilejší bruslaře, který měli vystavený mezi novinkami tohoto roku. Sice za to vyplázl mnohem víc než Thomas, ale vypadal spokojeně.

Tuto misi tedy považoval za splněnou. Sotva opustili obchod se sportovními potřebami, měl sto chutí se pochlubit Tereze, že přežil nákupy s další ženskou. To však ještě netušil, že se Minho zastaví u vitríny dalšího obchodu. Opravdu měli jít jinam než do místního nákupního centra. Ale jak mohl tušit, že v sobě sportovec dusí vášeň pro nákupy?

„Ne, Minho. Bude se stmívat. A já nechci Stmívání okusit na vlastní kůži,“ zavrčel Thomas, když se Minho zastavil i potřetí poté, co ho od vitríny odlepil.

„Viděl jsi ty boty?“ vyslovil bývalý běžec zasněně.

„Viděl jsi ten film?“

„Ne?“

„Guty, o noční můru míň,“ zabrblal si pod nosem. „Pojď. Pokud mě chceš naučit bruslit, měli bychom jít hned. Než si to rozmyslím.“

Na tohle nic namítnout nemohl. Jen nakrčil nos nad nedočkavostí svého kamaráda a vrazil si ruce do kapes, aby ho nelákalo dlaně tisknout na naleštěná skla.

K rybníku to neměli daleko, Minha však napadlo něco lepšího. A trvalo mu to dlouho, než Thomase přesvědčil, že na kluziště na náměstí můžou chodit i úplní amatéři. A údajně to ani nic nestálo. Alespoň tedy pro něj, shodou náhod se totiž znal s tím týpkem, co to provozoval.

Zamířili proto na náměstí. Thomasovi to tolik nevadilo. Slunce se pomalu uchylovalo ke spánku a jim by se těžko bruslilo za tmy na rybníku za městem. Bylo daleko lepší, když jim na led svítila pouliční světla. Minho ho lákal i na dobrou hudbu. Naneštěstí už stačil poznat jeho hudební vkus. Na hudební doprovod se netěšil – ani trošku.

„Takže ty už jsi na bruslích stál,“ pokusil se z ex-běžce vytáhnout nějaké to info.

„Dalo by se to tak říct, jo,“ přitakal Minho. „Bruslím odmalička.“

„To jsem nevěděl.“

„Tos ani nemohl, bážo. Neměl jsem příležitost se tím pochlubit,“ prohlásil s hrdostí a vypnul se v hrudi. „I když jsem nejlepší.“

„To určitě.“

„Ne, vážně.“

„To ti nežeru. Za co mě máš?“

„Za kámoše?“

To ho zarazilo. Kámoš. Takže to nebyl jen jeho pocit, opravdu mezi nimi vznikalo pouto. A to si myslel, že Minha bude do konce školy nenávidět a proklínat. A nakonec s ním trávil volný čas i rád.