Ultimátum: Čas s tebou strávený |Newtmas AU|

Kapitola 17. - Duhová myška v bílé smečce

Kupodivu mu nedělalo problém sedět tak blízko něj. Dýchal normálně, vnímal každé jeho slovo. Jediné, co mu bránilo v tom, aby poslouchal pozorně, bylo to, že se nemohl nabažit té vůně čerstvě vypraného prádla. Nepřekonala to ani vůně krásných květin, jež byly po pokoji.

Newt na tom byl hodně špatně. Sotva začal vysvětlovat látku, zjistilo se, že nerozuměl ani těm nejjednodušším základům. Thomasovi nevadilo, že mu musel chemii převyprávět od začátku. Jen je tlačil čas a netušil, jestli bude schopen zrychlit do takového tempa, aby to blonďák pochytil, pochopil a mohl si to i zapamatovat.

Čas utíkal tak rychle, že ho sotva vnímal. Nedíval se na hodiny. Jen je slyšel tikat, jako by jim rády odpočítávaly každou sekundu, která uplyne od doby, co sem vkročili.

Netušil, jak dlouho mu cpal do hlavy všechny informace, než Newt začal zívat. To bylo znamení, že by s tím měli přestat. Thomas by mu rád ukázal, že je chytrý, bystrý a učení mu jde hezky od ruky, ale pokud už byl unavený, měl by ho nechat si odpočinout.

„To by stačilo,“ prohlásil po chvilce ticha.

Newt si protřel oči a rychle si zakryl ústa, když hrozilo, že zívne znovu. Venku už byla tma, nedivil se tomu, že byl unavený. A hodiny na stěně hlásily jedenáct – přesně tak akorát na to všechno zabalit a jít spát.

„Jo. Víc asi nedám. Myslíš, že to bude stačit tak na déčko?“ zajímal se Newt.

„Pokud se budeš snažit, může z toho být i céčko,“ prohlásil Thomas a unaveně se usmál.

Dokud nevytáhl koutky, ani na sobě nepociťoval únavu. Newtovo zívání se brzy přeneslo i na něj. Nestíhal si dávat dlaň před otevřená ústa. Chvíli ji tam nechal, aby Newtovi neukázal pár provrtaných zubů, složil ji na stehno až v moment, kdy si byl jistý, že první vlna odezněla.

„Jsem vyšťavenej,“ zamumlal Newt tak rychle, že mu Thomas sotva rozuměl.

„Taky,“ přitakal a pročísl si prsty vlasy.

Podíval se ven z okna. Nechtělo se mu tam. Tma a zima ho držely tady vevnitř, ale vidina teplé postele, rychlé sprchy a nějaké té sladké tečky před spaním ho nutily myslet na to, jak už překračuje práh.

„Nechce se ti tam, že?“

Trhl sebou. Newt mu nemusel číst myšlenky. Bylo to na něm vidět. Komu by se chtělo ven do noci? Noční Denver nebyl nejbezpečnější místo pod světlem pouličních lamp.

Zavrtěl hlavou. Tady musel upřednostnit muset před chtít. I kdyby tady chtěl zůstat, nemohl. Nebyl si jistý, jestli by dokázal usnout, kdyby u něj byl tak blízko. Když usínal doma, to bylo něco jiného. Trvalo pár hodin, než se myšlenek na něj zbavil, ale usnul.

„Mohl bys zůstat.“

Přesně toho se bál. Newt nic netušil. Nevěděl, že se držel zpátky. Že sotva dokázal uklidnit zrychlený dech, který následoval příkladu srdce, jež bilo jako zběsilé. Ale mohl tohle odmítnout?

Nechtěl ho urazit. Newt to myslel dobře. Nabídl mu, aby zůstal, protože na něm poznal tu nechuť ke tmě. Nebo i on moc dobře věděl, že noční Denver není pro jedince bezpečný. Dokud není ve skupině, neměl by se takhle toulat. Kriminalita byla ve zdejší oblasti vysoká.

„Já nevím, Newte,“ přiznal nakonec.

Blonďák pokrčil rameny a seskočil z postele. Matrace se zhoupla, když zmizela jedna z váh. Thomas se musel přidržet, aby z ní nespadl.