Ultimátum: Čas s tebou strávený |Newtmas AU|

Kapitola 27. - Místo nudlí hokejistou

Zbytek dne mu splýval v několik malých událostí. Do školy ani jeden z nich nešel. Nejen že by nejspíš dostal vynadáno za to, že se opovažuje vkročit na školní pozemek pod vlivem návykové látky - což bylo proti pravidlům řádu -, ale zároveň měl psát test, na který se nepřipravoval. Nemusel mít zničený den úplně. Stačilo, že mu společnost dělalo dítě v těle dospělého namol opilého mládence.

Thomas mu o mobilu řekl. Ani nepředpokládal, že na něj bude reagovat. Snažil se mu vysvětlit, co znamená, ale marně. Ačkoli několikrát zopakoval její jméno, aby si získal jeho těkavou pozornost, nedařilo se mu vyjadřování přizpůsobit Minhově náhle primitivnímu já. A tak na návrat alespoň jednoho z nich čekal sám.

Seděl na gauči. Podlahu si zabral Minho. Ačkoli mu Thomas jasně vysvětlil, že je zem žhavá láva a měl by se zachránit před uhořením, to dítě, co Minha ovládalo, odmítalo opustit bezpečí mezi prázdnými lahvemi. Nakonec to musel vzdát.

Ani se nesnažil držet zpátky, když ho napadlo projet Newtovy fotky v mobilu. Ten kluk se neměl za co stydět, fotil zejména své květiny; několikrát z různých úhlů, rozmazaně, nezaostřeně, se špatným světlem. Nebyl to talent od přírody, ale Thomas tu snahu dokázal ocenit.

Sem tam narazil na vyfocené zápisy do školy, nebo Sonyu, jak s horkým punčem v rukou sleduje obrovský vánoční strom. Newta zjevně tato chvíle zaujala natolik, že pořídil hned patnáct - ne, že by to počítal - fotografií. Nebyly to výstavní kousky, ale při pohledu na ně cítil silné vlny sourozenecké lásky. Navenek to nemusel dávat najevo, uvnitř ji však miloval více než cokoli jiného.

Tak jako já jeho, uvědomil si.

Netušil, jak dlouho si prohlížel detaily u každé rostliny, než mu Minho dal ruku na koleno a prohlásil:

„Přijde."

Nepřišel. Toho dne, ani toho dalšího. Uplynul i třetí den a Thomas začínal být zoufalý. To je opravdu opustil bez pořádného rozloučení?

Jediné pozitivum na tom bylo to, že se Minho choval méně jako idiot. Den poté, co mu vylil své srdce a rozdělil ho do prázdných lahví od alkoholu, na něj čekal před domem. Do školy šli spolu.

Zjistil, že toho mají společného víc, než tušil. Oba zbožňovali videohry a jídlo. A to bohatě stačilo na několikahodinové konverzace o tom, zda turnaj vyhraje jejich oblíbená Trojka, nebo budou potopeni těsně před titulem mistři světa.

Ovšem ani s Minhem po boku na Newta nedokázal zapomenout. Běžec mu ani v nejmenším nemohl blonďáka nahradit, to prostě nešlo. Stejně jako Thomas nemohl zastupovat kohokoli, s kým Minho rád trávil volný čas. Ale protože se srdce ráda lámala i zalepovala ve dvou, společnost toho druhého si užívali.

„Vím, kde mají ty nejlepší nudle," vyhrkl Minho, sotva Thomase po škole doběhl.

Uběhl týden od jejich odjezdu. Oba si vedli dobře. Minhovi se vracela chuť k nezdravému jídlu a Thomas si našel nový koníček - pletení. Protože to před Minhem neuměl utajit, musel mu slíbit, že mu uplete šálu. Jinak se to prý dozví celá škola.

„Ty ses do toho fakt opřel," poznamenal Thomas a schoval nos do šály - nepletené ručně, tuhle si koupil.

„Slibuju, že jakýkoli nudle, jaký jsi měl, budou po ochutnání těchhle chutnat jako psí zvratky."

„Ty víš, jak chutnají psí zvratky?"

„Možná," odvětil po krátké odmlce. „Hele, musím se nějak zabavit, když nám ředitel ruší klub. Zfraseně, kdyby se mi aspoň všechno nerozpadalo pod rukama!"