Ultimátum: Čas s tebou strávený |Newtmas AU|

Kapitola 24. - Z běžce se vyklubal podlahový nadšenec

Toho večera ho nechal jít. Sledoval, jak kulhal, oči nechával na zádech, kde až skoro po lopatky padaly rozcuchané a nevysušené blond vlasy. V duchu k němu natahoval ruku, chytal ho za rukáv a prosil ho, aby neodcházel. Sliboval mu vysvětlení. Ale navenek neudělal nic.

Ačkoli se pokusil vstát, znovu sjel na zem podél zdi. Na tuhle noc vzpomínal ještě dlouho. Byla to nejhorší moc v jeho životě – a to do ní započítával i všechny otravné výlety s Jonesem, který si myslel, že jsou jeho vtípky a naschvály zábavné.

Přespal v kuchyňce. Ne že by to byl zrovna kvalitní spánek, spíš jen zamhouřil oči a tiše oddechoval, snažil se z hlavy vytěsnit všechno, co se stalo – včetně toho, co se stalo u Newta doma, protože kdykoli si vzpomněl na něj, píchlo ho u srdce.

Měl ho doprovodit. Ujistit se, že domů došel v pořádku. A možná ho poprosit o azyl alespoň na týden, než vyprchá ten puch v jeho pokoji. Podobnými měl se zaměstnával až do rána – vlastně do chvíle, kdy už to nevydržel a vydal se ke svému pokoji.

Když otevřel dveře, nikdo tam nebyl. Musel jednat rychle. Popadl náhradní oblečení a vyběhl do sprchy. Naneštěstí ho dnes čekala škola. Nemohl tam přijít takhle. Potřeboval to ze sebe smýt.

Ranní hygienu měl brzy za sebou. I knihy do tašky naskládal rychleji než kdy dřív. Pak si ji přehodil přes rameno a jako zombie po vydatném spánku se odplahočil na pozemek školy.

To však ještě nevěděl, že ho čeká peklo na zemi. Sotva vešel na chodbu, všichni, kdo se bavili u skříněk a smáli se Minhovým špatným vtipům, se na něj otočili. Měl sto chutí se propadnout do země, když se na něj běžec zašklebil a poznamenal:

„Tys mi sbalil kámoše, já ti sbalil holku. Jsme si kvit, frasáku!“

Zaťal ruce v pěsti. Vracelo se to. Tak moc mu chtěl jednu vrazit. Tak silnou, až by mu zlomil nos a nadosmrti zdeformoval ten pohledný obličej. Ale držel se. Před takovým davem blbnout nemohl.

„Vůbec, jak vaše rande dopadlo?“ vyptával se Minho dál tak nahlas, aby to všichni slyšeli.

„Polib si,“ zavrčel na něj.

„A nemohl bys to udělat za mě? Tobě by se to líbilo.“

Nesmíš ho praštit. Nesmíš.

Tohle si opakoval dokola a dokola, když se snažil dosáhnout na tělo, které jedinou dobře mířenou ránou poslal k zemi. Kdyby ho ostatní nedrželi, netušil, jestli by z něj nevymlátil duši.

Cukal sebou. Chtěl se jim vytrhnout. Ne proto, že by se bál trestu. Ne, na to ani nepomyslel. Teď ho zajímalo jen to, aby ze sebe všechen ten vztek, jenž se uvnitř nahromadil, dostal. Ale drželi ho příliš pevně. Tak pevně, že to po chvíli vzdal a uvolnil všechny svaly v těle.

Když viděli, že už neútočí, pustili ho. Zůstal u něj jen jeden z nich. Ben, asi se jmenoval Ben.

„Ty grinde frasáckej,“ zachrčel Minho, kterému pomohli do sedu.

Z nosu mu tekla krev na roztržený ret. Thomas netušil, že měl takovou sílu. Možná ho tak moc ani praštit nechtěl. Ale už bylo pozdě litovat. Vlastně se dokonce pochválil.

„Patří ti to,“ zašeptal si pod nosem a propálil běžce pohledem. „Myslel jsem, že jsme přátelé.“

„Však jsme. Tohle přátelé dělaj. Vracej si laskavosti.“

Za pomoci svých poskoků se postavil na nohy. Setřel si krev hřbetem ruky a kysele se zašklebil. Thomas se domníval, že se nikdy neviděl krvácet. Možná dokonce doufal, že je jeho krev modrá.