Ultimátum: Čas s tebou strávený |Newtmas AU|

Kapitola 30. - Jak píchá bodláčí, co za sluncem se otáčí

Za týden. Je to už za týden, problesklo mu hlavou, když znovu prohlížel poloprázdnou skříň.

Nic pořádného na sebe neměl. Většina šatníku čítala špinavé kalhoty a stará trička, která si nechával jen proto, aby je mohl dodělat na poli. Pravdou bylo, že to, co v sobě mělo víc děr než látky, už na sebe neoblékl nikdy, ale ke každému kusu hadru se pojilo tolik vzpomínek, že neměl to srdce je vyhodit.

Nikdy u šatníku dlouho nepochodoval. Často měl jen jeden kousek čistý a sestřin zápal pro praní ho vracel na vršek hromádky snad každé dva dny, co ho nosil. Proto ho dlouho neviděla v ničem jiném než šedém ušmudlaném tričku a hodně se divila, když prohlásil, že neví, co si obléct.

„Myslela jsem, že máš jenom jedno tričko,“ zabrblala Sonya a založila paže na prsou.

Tohle vysvětlovalo to praní. Nebo to mohl být jeden z důvodů. Oba hledali něco, v čem utopit tu duši sžírající nervozitu a u čeho by se skrze vzpomínky nevraceli do mnohem pohodlnějšího městského prostředí.

„Nemůžu jít na ples v monterkách,“ dodal jen tak mimochodem a ukázal na nepříliš úhlednou hromádku. „Kam zmizelo moje oblečení? To ne ven?“

„Vyhodil jsi ho, pamatuješ?“

No jo, vzpomněl si, vzteky jsem byl bez sebe. Zatraceně.

„A ty jsi –“

„Jo. Nenechala bych tě nic vyhodit.“

Pousmál se. Byl rád, že alespoň jeden z nich měl rozum, i když ho ovládal vztek. Když před několika týdny přijeli na farmu, oba si kopli do prvního stromu, co se jim postavil do cesty. Na rozdíl od věčně klidného a vyrovnaného Newta se Sonya dalšího puče na stromech nezúčastnila. Stačil jí jeden, pak si šla odnést věci do domku.

O krok ustoupil dozadu. Patami narazil o malou postel. Protože nohu neměl úplně v pořádku, i tohle malé ťuknutí mu podlomilo kolena a poslalo ho na ne zrovna pohodlnou pérovou matraci.

Když už seděl, opřel si lokty o stehna a položil si bradu na pěsti. S tichým povzdechem se mu zvedla záda do podoby ježící se kočky a brzy nato spadla do krásně rovné nakloněné roviny. Jen po ní poslat kuličku.

„Opravdu tam chceš?“ řekla Sonya tichým hláskem.

„Chci,“ přitakal a pěsti rozevřel. Prsty posunoval po tvářích, dokud nezajely do vlasů. Pak sevřel prameny mezi klouby a zatahal za ně. „Asi se z toho zblázním.“

„Vždyť jsi říkal –“

„Vím, co jsem říkal. Měl jsem vztek, nemyslel jsem to tak. Chci za nima. Za Minhem, víš, že beze mě neví, kde jsou záchody. Ani celý život ve škole by mu nestačil na to, aby se to naučil. Za Pánvičkou taky. Slíbil jsem mu, že mu z farmy přinesu nějaký ovoce na želé dort.“

„Minha ani nezmiňuj,“ ozvala se blondýnka a usadila se vedle bratra. „Čím dýl jsem od něj, tím víc to bolí.“

„Počkej, nemyslíš Jonese?“

„To byl úlet,“ přiznala barvu, „navíc, chodila jsem s ním, jen abych naštvala Minha.“

„Škoda. Toho jsem ti schvaloval.“

Dostal loktem do paže. Sestra se tiše zasmála, zvedla ruce nad hlavu a padla zády na postel. Ihned poté zaskuhrala a zanadávala si na účet nepohodlných pružin.

„Ty nejsi o nic jinej, Newte.“

„Odmítl jsem každýho, kdo mě chtěl někam pozvat. Všechny kina, divadla, jeden fotbalovej zápas – na ten bych teda nešel ani sám, ani se zbraní na čele –, jednu výstavu květin… ale ta mě docela mrzela. Ten rok jsem se tam chtěl předvíst i se svýma, ale nemohl jsem se tam ukázat, protože jsem řekl, že budu ten den pryč.“