Ultimátum: Čas s tebou strávený |Newtmas AU|

Kapitola 15. - Špagetová konspirace s Linkem a Optimem Prime

Odpor byl marný. Thomasovi to ani nevadilo. Sice se trochu obával toho, že ho nervozita před blonďákem ztrapní, ale tohle byla výborná příležitost k tomu vypadnout a provětrat si hlavu. Hlavně se chtěl venku zdržet dost dlouho na to, aby Gallyho přestalo bavit to čekání na pomstu za podlahu.

Newt šel jen kousek před ním. Thomas se neodvážil s ním srovnat krok a kráčet vedle něj. Dělalo mu problém se podívat do chlapcova obličeje. Bál se, že kdyby tak učinil, nemusel by ovládnout svůj jazyk a plácl by první blbost, jež by ho na něm polechtala.

To byla jedna z velkých nevýhod nervozity. Neovladatelnost vlastního těla, zrychlený dech i tep, točení hlavy, jako by ho čekaly mdloby… Možná by to vyměnil za pár ran od Gallyho. Pokud by neměl po ruce knihu. Naneštěstí byl Thomas knihomol i bordelář, takže pokaždé se našlo něco, co se dalo využít jako obušek.

Ani pohled na blonďákova záda ho nedokázal uklidnit. Nemohl si pomoct, bloudil pohledem od oblasti, kde končily roztřepené konečky delších blond vlasů, až po místo, kde se přetahovala mikina přes rifle. Jen silou vůle se držel, aby se nekoukal níž. Ne každému se líbilo, že mu koukal na kolena z druhé strany.

Kolena, ozvalo se mu v hlavě. Ty tě nezajímají, Tome.

Netušil, proč jeho vnitřní hlas zněl jako Rachel. Párkrát ji podezíral z toho, že mu do ucha dala sluchátko, když spal, aby si mohla hrát na jeho svědomí.

Nakonec se rozhodl, že bude bezpečnější, pokud půjde vedle něj. Nemusel se na něj dívat. Nikdo ho k tomu nenutil. Sice byla slušnost občas pohlédnout člověku do očí, když se zavedla řeč na něco důležitého, ale i to mohl oželit.

Jakmile s Newtem srovnal krok, narovnal se v zádech. Ruce z kapes nevytahoval, těm bylo příjemně tam v teple. Ale hlava se nechtěla schovávat pod kapucí, proto rychle trhl hlavou dozadu, aby se jí zbavil. Venku nebyla taková zima, aby si musel chránit uši. Doufal v to.

Newt se nemusel starat o to, jestli mu uši nastydnou. Schovával je pod vlasy. Thomas si ani nebyl jistý, jestli jeho uši někdy viděl. Staly se legendou, něčím, co mělo reálně podložené základy, ale povídačky o nich to ničily. Od kohosi zaslechl, že je má špičaté jako elf, a proto je schovává. Nebo bytost podobná elfovi. Ta podobnost s Linkem tam byla, ale pochyby měly v tomto případě větší váhu.

Nikdo z nich nemluvil. Thomas se bál ticho prolomit. Očekával, že blonďák spustí hned, jakmile se postaví vedle něj, ale ten zarytě mlčel. Když mu věnoval jeden krátký pohled, všiml si, že jen sledoval své boty. Thomsovi se tak zajímavé nezdály. Ano, z jedné boty palec skoro trčel ven, ale to nic neměnilo na tom, že kolem nich byla spousta zajímavějších věcí.

Pokud nepočítal Newta, jeho pozornost si získávaly skvrny na stěnách. O jejich původu mohl jen přemýšlet. I o nich sice existovaly povídačky, ale pochyboval o tom, že si Optimus Prime udělal výlet do Denveru, aby hodil talíř boloňských špaget na stěnu vedle pokoje C321.

Občas byly výmluvy studentů uvěřitelnější než zdejší špagetové konspirace.

Vyšli ven z budovy. Thomas pocítil, že se ochladilo. Blížil se večer, což znamenalo, že se co nevidět stanou svědky sotva viditelných červánků, které budou moci spatřit i přes znečištění světelným smogem, a brzy nato padne tma. Nemusel dodávat, že se tmy bál. Kdo ne?

Teprve poté, až když se za nimi zavřely skleněné dveře od vstupu na budovu koleje, Thomas to nepříjemné ticho prolomil. Cítil, že by měl začít. Newt se k tomu neměl.

„Je tu docela chladno, co?“

Otázkami na počasí a poznámkami o teplotě nemohl udělat dojem na nikoho, ale fungovalo to jako dobré startovní téma. Navíc opravdu netušil, co by měl nadhodit, aby blonďáka přiměl otevřít ústa.