Ultimátum: Čas s tebou strávený |Newtmas AU|

Kapitola 20. - Hippie, co poslouchá Nirvanu, a císař v kulichu

Od jejich setkání v knihovně se Newt nebál přijít Thomasovi na oči. Thomas chápal, proč se chtěl vyhýbat Minhovi – ale bavilo ho poslouchat, jak se snažil vymýšlet výmluvy, aby nemusel na trénink, pokaždé, když na něj náhodou narazili na chodbě.

Newt svůj slib dodržel. Držel se u Thomase, jako by ani jiné přátele neměl. Jakmile už nemusel táhnout tíhu tajemství sám, bedrům i ramenům se odlehčilo. Thomas však cítil, že nebude jednoduché si to nechat pro sebe. A pokud to řekne Rachel, hrozilo, že se to dozví i další drbny, které to roznesou po škole. Proto mlčel i před ní, dokonce ani Tereze, své nejlepší kamarádce, nic neřekl. Ne, tohle bylo tajemství, které si hodlal vzít do hrobu.

Teď, když spolu trávili víc času, se o Newtovi dozvídal nové věci. To, že se učil číst, věděl, přesto mu to Newt co chvíli připomínal se slovy „jednou budeme číst spolu“. Kdo by se v takových chvílích nečervenal?

Když mu nabídl, že mu ukáže psa, jejž Rachel pořídil, Newt se zamračil na přenosný hasící přístroj.

„Nemám psy moc rád,“ přiznal a otřásl se. Možná kvůli vzpomínce. „Jednou mě jeden tak pokousal, že to bylo na stehy. Fakt nekecám, byly po celý paži! A tady mám ještě jizvu.“

Poklepal si na zápěstí. Při bližším prozkoumání tam skutečně viděl světlejší kousek kůže. Ale nebylo snadné ho najít, v chladnějším období – a že o sobě blížící se zima dávala vědět – byl snad každý bledý jako stěna. Newt o sobě rád tvrdil, že byl jako bílý jogurt. Jen v létě občas splašil karamelovou příchuť.

„To muselo bolet,“ prohlásil Thomas. Chtěl se na kůži koukat ještě chvilku, ale zakryl ji dlouhý rukáv tmavě modré mikiny.

„Taky že jo. Od tý doby se psům vyhýbám jako čert kříži. A stejně, kočky mám radši. Ty by mi nepochcaly zahrádku.“

„Myslel jsem, že jsi ten… na psy.“

„To si myslí hodně lidí. Taky že jsem hippie, poslouchám Nirvanu, jsem člen Nirvany a tak. Předsudky, drby.“

„Zajímalo by mě, co se říká o mně,“ zamumlal si Thomas pod nosem.

Newt zavřel skříňku a přehodil si popruh batohu přes rameno. Tak jako každý, kdo něco znamenal, neposlouchal pravidla pro lepší záda a nechal ho jen na jednom rameni.

„O tobě se tvrdí, že jsi typickej šprt panic.“

„Klasika. Škoda, taky jsem chtěl být členem kapely nebo hnutí.“

„Radši bych byl šprt panic než Lennon v Nirvaně, kámo,“ zabrblal blonďák s úšklebkem. „A vůbec, o tom se teď bavit nechci. Spíš mě zajímá, jestli už jsi někoho pozval na maturák.“

Thomas se zarazil. Na ples úplně zapomněl. Rachel o něm často mluvila, když náhodou procházeli kolem Jonese – schválně tak nahlas, aby to slyšel –, ale on ji málokdy poslouchal.

V ústech mu vyschlo. Odpověď měla být automatická. Chtěl se ho zeptat, jestli by nepředstírali, že nemají partnerky a jdou tam spolu jako přátelé, ale to divadlo s Rachel tomu moc nenahrávalo. Proto si tiše povzdechl a přikývl.

„Jo. Rachel,“ přitakal. „A ty?“

Newtovi klesla ramena. Světlé obočí přitáhl k sobě tak, že to vypadalo, jako by splynulo v jedno, a vyšpulil spodní ret. Thomasovi připomínal jednu z těch soch velikánů, které měly znázorňovat zamyšlení.

„Nevím koho,“ přiznal barvu a pomalu vyšel k východu ze školy. „Minho tak nějak doufá, že Jones něco podělá a ségra půjde s ním. Ale nevím, jestli ho s ní pustím. Aris je slušnej kluk, ten by ji mohl pohlídat. A… pak je tu Harriet, ale kolem tý se motá ten divnej frasák s obrovským nosem.“