Ultimátum: Čas s tebou strávený |Newtmas AU|

Kapitola 14. - Ty poslední dveře, tam na tebe louže čeká

„Ne, dobrý, už mě poslintala dost,“ bránil se Thomas, když se jeho nos objevil nebezpečně blízko toho organického stroje na sliny.

Rachel byla ze psa nadšená. Nemuseli po něm pátrat dlouho. Netoužila po energickém štěněti, které by ji nenechalo spát. Na to bude dost času, až bude muset vychovávat vlastní potomstvo. A navíc, jedno dítě už na starost měla – sebe. A držet se na uzdě pokaždé, když procházeli kolem obchodu s cukrovinkami, muselo být extrémně těžké.

Thomas na ní pozoroval změny. Byla rozhořčená, ale cesta k útulku ji uklidnila natolik, že k tomu, aby konečně sklapla, jí stačilo jen jedno velké sladké lízátko na špejli. Nechápal, jak do sebe mohla nacpat tolik sladkého a stále mít relativně dobré zuby. I on několik oprav měl – a to na sladké moc nebyl.

Sledovala psa svýma velkýma rozzářenýma očima. Koukala na něj, jako by to bylo to nejkrásnější v pokoji. Thomas nemohl nic namítat, opravdu nebyl ošklivý, ale on nikdy na psy moc nebyl. Měl z nich respekt, těch malých ušatých krys se bál a k velkému kolosu se nepřiblížil. Výšková rozdílnost a agresivita většiny psů, s nimiž se za život setkal, způsobily, že se více přiklonil na druhou stranu. Klidně by v pokoji měl dvacet koček, jen aby se nemusel starat o jednoho psa.

Rachel na to měla jiný názor. Netušil, jestli jí v lásce ke kočkám bránila alergie, nebo jen byla zaslepená těmi sliny produkujícími tvory. Nemohl jí to brát, každý měl rád něco jiného. Někdo měl rád psy, někdo kočky, někomu je to fuk. Někdo rád jí banánový pohár, jiný ho s radostí háže po ostatních.

Někdo má rád ladné laňky, které se s ladností oddaně pokládají do trávy, jiní jsou na kolouchy, jimž bylo souzeno běžet jako o život až na konec světa.

„Je úplně úžasná,“ zvolala s tak dětským nadšením, až pochyboval o tom, že smí pít alkohol legálně.

Což nebyla pravda ani tak, ale lahvi se vyhnout nedokázali, jakmile dovršili šestnácti let. Platilo nepsané pravidlo, že každé další narozeniny, které by měli slavit s přáteli, nesmí být bez pořádného přípitku, sem tam flašky piva a občas i nějakého toho vínečka. Jejich jedinou výhodou bylo to, že Rachel vypadala starší, než kolik jí ve skutečnosti bylo. A v určitých obchodech po nich občanky nechtěli.

Zatřepal hlavou. Teď nemohl myslet na alkohol. Dokonce ani na tu rozvášněnou fenku, která nadšeně mávala ocasem a poskakovala v malém kroužku uprostřed místnosti. Musel vyřešit mnohem vážnější problémy.

Bál se, že ta věc mezi Rachel a Arisem přeroste v něco většího. Toho kluka nikdy moc nemusel, ale považoval ho za svého přítele. Nikdo neuměl udělat tak silný vývar jako on. Už jen proto si ho chtěl držet u těla, kdyby náhodou něco šlo do kytek a potřeboval pomoc s opravou. Ale Rachel… Rachel byla jeho kamarádka. Někdy se neshodli, ale měl ji rád. Bylo jasné, na čí stranu se postaví, až se bublání změní na gejzíry horké lávy.

Ozvalo se klepnutí. Automaticky se otočil ke dveřím. Už se lekl, že je to Tereza, kdo se opovážil nakouknout do jeho skromného pokoje, ale ta hlava, která trčela z mezery mezi dveřmi a zárubní, nemohla patřit ženě ani náhodou. Za těch pár dní, jež strávil v pokoji sám – a s Rachel a Terezou, které se tu nebály přespat –, si zvykl na to, že mu celý pokoj prakticky patří.

Zapomněl na svého spolubydlícího. Nedivil se tomu, že zbledl, až nabral odstín stěny vedle něj. Ale netušil, jestli ho víc vylekala přítomnost ženy, nebo to stvoření, které zrovna čmuchalo tak blízko hladiny nažloutlé loužičky, až se bál, že do ní nos namočí úplně.

„Thomasi?“ zavrčel na něj.

„Ahoj, Gally. Netušil jsem, že… tu budeš tak brzy,“ snažil se ho odvést na jiné myšlenky.