Definice bolesti nikdy neměla existovat. Zlom, který zásadně změnil Thomasův život, měl počátky mnohem dříve, než se původně domníval. A ten, jejž se snažil za každou cenu zakrýt, nebyl ani první.
Život s Newtem byl podobně složitý jako bez něj. Sam...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Podle Rachel nebylo úplně nejlepší jet na párty autobusem, ale jelikož neměl ani jeden z nich řidičák – nebo auto, které by bylo schopné jízdy –, jinou možnost neměli. Jak se ukázalo, takových, jimž jízda autem nevyhovovala – ale očividně z úplně jiných důvodů, protože pár z nich se potácelo a motalo ze strany na stranu – bylo mnohem více, i přesto se mezi nimi cítil naprosto cizí. Dokonce i vedle Rachel, která si z trucu nechtěla sednout k Arisovi, nemohl být sám sebou. Jako by toho stydlivého Thomase, který by utekl, sotva by slova houf lidí zaslechl, nechal zavřeného v pokoji na koleji.
Najednou se cítil být odpoutaný ode všech pravidel, která Aris ustanovil. Konečně byli na cestě za nějakou zábavou – jaká to byla, to ho tolik nezajímalo, hlavní bylo postavit se pravidlům – a on si to neskutečně užíval. Sice se v autobuse nedalo dýchat, to hlavně když si vzadu dávali podnapilí studenti závody v krkání, ale ani to mu tu radost vzít nemohlo.
Netušil, na co se těšil nejvíce. Rozhodl se, že se zkusí alespoň jednou napít toho, co údajně chudé studentské osazenstvo nabízí. S alkoholem moc příjemné zkušenosti neměl, vlastně mu nijak zvlášť nechutnal a litoval toho, že do sebe nalil čtvrtinu láhve průzračné tekutiny, kterou si onehdy spletl s vodou, ale chtěl to prubnout znovu – a tentokrát vědomě. Zkrátka se chtěl opít, aby zapadl do kolektivu.
Ta zbrklost ho přešla, jakmile dorazili na poslední zastávku a pomalu vystoupili z autobusu ven. Tam ztratil i svou odvahu a víru v to, že by se někdy mohl považovat za skutečného dospívajícího.
„No… tak to bude maso,“ vyřkla Rachel jen tak do vzduchu a uznale pokývala hlavou.
„A jsme vůbec zvaný?“ zajímal se Aris. Podle tónu jeho hlasu se mu to taky moc nepozdávalo.
„Myslíš si, že někdo z nich je?“ odvětila Tereza, která mezi nimi prošla dopředu. „Pojďte. Budou tak mimo, že si ani nevšimnou, že jste přišli.“
„Bůh žehnej tomu, kdo vymyslel prázdniny,“ zamumlal si Thomas pod nosem a pomalým krokem vyšel za kamarádkou.
Cítil, že mu končetiny těžkly, čím blíže hloučku u vchodových dveří byl. Nepoznával tam skoro nikoho, možná až na vysokého, dobře stavěného blonďáka s krátkým sestřihem – domníval se, že to byl jeden z běžců, nejspíš se jmenoval Benjamin –, s ním chodil na hodiny psychologie. Bylo k neuvěření, jak se premiant předmětu kroutil před skupinkou holek, které se dobře bavily na jeho účet.
Thomas nakrčil nos a přitiskl se k Tereze v domnění, že ona ho před těmi supy s ženskými obličeji ochrání.
„To nic není, Tome,“ zašeptala a vzala ho za loket, aby se nezdržovali pomalou chůzí. „Vevnitř je to horší. Chtěl jsi sem? Jsi tady. Tak nebuď zbabělec a chovej se jako chlap.“
„Tím myslí, abys nestresoval, kdyby se k tobě náhodou někdo fakt měl,“ doplnila ji druhá tmavovláska. „Jen se neztrapni před svým blonďákem.“
