Ultimátum: Čas s tebou strávený |Newtmas AU|

Kapitola 8. - Hejno závistivé divoženky

„Nebylo to tak špatný. Na bažanta,“ poznamenal Minho.

Thomas už ho pomalu přestával vnímat. Tuto větu zopakoval tolikrát, až se bál, že to taky bude to jediné, co od něj uslyší. Ale naštěstí nešli sami dva – hned u autobusové zastávky se k nim připojil Newt.

Byl za jeho společnost vděčný. Sice se na něj stále nemohl podívat bez toho, aby myslel na to, jak si před jeho očima rozbil nos,  ale i tak uvítal, že se do konverzace zapojil někdo jiný než Minho a jeho jedna jediná fráze.

„Nic si z toho nedělej, Tommy,“ poznamenal blonďák a zkřivil rty do úšklebku. „To bys měl vidět, jak dopadla tady princezna, když měla běhat poprvé.“

„Já… to vlastně… nevím, jestli…“

„Koktáš jak zamilovanej osel.“

Nemusel hádat, kdo to řekl. I kdyby nepoznal Minhův pisklavý, přesto hluboký hlas, vytušil by, že takhle špatná přirovnání by Newt nepoužil.

„Jen ho nech, ať se vymáčkne. Ještě z tebe bude mít trauma, frasáku,“ prohlásil Newt a položil oběma dlaně na ramena. „Chtěl jsi něco říct?“

Thomas věděl, že je ta otázka směřovaná na něj. Ale nevnímal slova. Jakmile poměrně velká dlaň skončila na jeho rameni, nedokázal myslet na nic jiného než na to teplo, které z ní sálalo. Že je nejspíš stále pokrytá potem.

Otevřel naprázdno ústa. Nebylo snadné se ovládat, když byl myslí úplně mimo. Jen doufal, že si toho ani jeden z nich nevšimne. A upřímně, nebyl si jistý, jestli by byla horší Minhova reakce, nebo ta Newtova, až by to zjistili.

Nakonec zavrtěl hlavou. Ať už chtěl říct cokoli, bylo to pryč. Všechny myšlenky, které se toho týkaly, se rozplynuly jako pára nad hrncem.

„Tak fajn, frasáci,“ ozval se po chvíli Newt.

Trvalo několik sekund, než Thomasovi došlo, že někdo promluvil. A ještě déle si uvědomit, že to byl Newt.

„Tady se s váma rozloučím. Sonya si musí kousat nehty strachy.“

„Kdybych mohl k vám, mohla by kousat něco jinýho,“ navrhl Minho.

Jeho návrh byl zamítnut už v zárodku. Asiat se nestačil obhájit, nemohl říct jediné slovo na obranu. Newtův intenzivní pohled z očí do očí, jímž ho propaloval, mu vysušil hrdlo do podoby Saharské pouště.

Thomas by měl být jediný, kdo se dobře baví. Kdyby se věnoval dvěma novým přátelům. Ale jeho pozornost si získala skupinka děvčat, která si to vykračovala po chodníku tak, že se na něj nikdo jiný nevešel.

Nebyly zajímavější než narcistický běžec a jeho rychlejší a milejší kolega. Ale byly tak hlasité, že nešlo si jich nevšímat. A když už konečně jedna z nich ztichla, spustily dvě další – za doprovodu falešného uchechtávání a klapání podpatků.

Thomas dodnes nechápal, proč si ženy podpatky ničí nohy. On by taky nevylezl na chůdy, kdyby chtěl být vyšší než Tereza. Stačilo mu, že se občas posadila do tramvaje na poslední volné místo a on u ní mohl stát. Sice ho pak bolela paže z toho, jak ji musel natahovat, ale ten pocit, že byl alespoň na pár minut vyšší než ona, byl k nezaplacení.

Mírně se zamračil. Žil s vědomím, že to pomáhá očím zaostřit. To mu kdysi nakecal Aris – zrovna v ten den, kdy mu omylem rozsedl brýle.

Některé z nich poznával. Tu dívku s divokými vlasy, jež nedokázala zkrotit ani takovým množstvím gelu, že by jí Minho mohl závidět, by si nespletl s žádnou jinou. Mezi vysokými štíhlými panenkami byla jako jediná s více mužskou postavou.