Ultimátum: Čas s tebou strávený |Newtmas AU|

Kapitola 11. - Návod na to, jak si vydloubat z nosu mozek a přežít to

„Takže vy dva...?“ snažila se přepištět křik spolužáků Darwin.

Rachel přikývla. Slovní odpověď by stejně neměla šanci slyšet. A Thomas nebyl ten typ, co na sebe upozorňuje zvýšenou hlasitostí.

Byl opravdu rád, že většinu hodin s Newtem neměl. Vadilo mu, že si ke hraní vybrali tu nejméně vhodnou dobu – totiž čas vzniku jejich kamarádství. Netušil, proč to tak cítil, ale toho tušení, že by to situace s Rachel mohla narušit, se nezbavil.

„To je dobrý!“ křikla ještě.

Ačkoli byla Darwin holka, neočekával od ní žádná slova podobným sladký a ťuťu. Pokud by měl vybrat, kdo by byl přesným opakem Sonyy, nebyla by to Harriet, ale právě Darwin.

Ta si na rozdíl od Harriet nehrála na něco, čím nemohla být. Smířila se s tím, že depilace je ztráta času, že mejkap se stejně rozmaže a je jen jednodenní záležitost. Alespoň zubaře nezanedbávala, zuby měla jako perličky.

Což asi bylo to jediné, co by na ní shledával krásným.

Nebyla přitažlivá ani pro kluky, ani pro holky. Několikrát barvené vlasy, jež zářily čučavými barvami, měla roztřepené. Naštěstí byly tak krátké, že vrabčí hnízdo nemohlo zničit víc kartáčů, než jaký je průměr země.

Ale měla jisté kouzlo, díky němuž si ji Rachel oblíbila. Obával se však, že Rachel byla jediná kamarádka devítiprstka Froda, jak jí někteří spolužáci přezdívali.

Thomas na ni názor neměl. Moc dobře ji neznal. Věděl o ní jen to, že byla dobrá ve fotbale, že se ráda míchala do každé rvačky a byla několikrát po škole kvůli tomu, že na ni svedli něco, co neudělala.

Byla perfektní terč. Nemohl ji nelitovat. Byla vlastně milá a ráda se o lidi zajímala, jen ji nikdo nedokázal vystát. Jestli to bylo tím, že se podle nespolehlivých zpráv jeho dotěrných stalkerských spolužáků nemyla každý den, ale vybírala si k tomu jen určité fáze měsíce, aby nenarušila čarodějnický rituál, to netušil. On těm pověrám nevěřil. Byly hloupé a jen hlupák neviděl, že v sobě mají více děr než cedník.

Otočila se nazpátek. Úlevně si oddechl. Stačilo mu, že na něj koukala Rachel. Už tak musel být červený tak, že by si ho mohli splést s ranou úrodou rajčat. Nebo hůř, s tou přílohou k tomu, co vidělo brambory leda tak z rychle jedoucího kamionu, která si přezdívala kečup. Thomas tomu rád říkal mám z toho flek na bílým triku a nejsem první, tak nečum. Bylo to k nevíře, ale naučila ho to právě ta dáma, která si zrovna vybírala nehtem suchý hlen z nosu.

„Rachel,“ oslovil ji s klidem. Netušil, kde se v něm bral.

„Vydrž. Musím ho vydloubnout,“ zamručela tmavovlasá dívka a otočila se k němu zády, aby na ni nekoukal.

„Ublížíš si,“ namítl.

„Je to jenom šušeň, Tome, ne mozek,“ bránila se. „A stejně, už je venku, prevít. Mnohem líp se mi dýchá, fakt že jo. A jsem připravená hrát.“

S tichým povzdechem vzal do ruky kuličkové pero. Mohl psát propiskou, ale nedokázal se učit z něčeho, co na něj působilo chladně. Proto také používal hlavně pomerančově oranžový zvýrazňovač – nejen že měl příjemně teplou barvu, ale také nevysvětlitelně voněl. Přitom nebyl aromatický, jen tak na Thomase působil. Chutně.

Prsty poklepával na podlouhlé tělíčko pera. Ani si nevšiml, že myšlenkami skočil někam, kde by rád zůstal do konce svého bytí. Vrátil se k flekům, k šedému tričku, jež připomínalo zrnka na odporující televizi a k ovoci, které poletovalo vzduchem, kdykoli se snažil o přestávkách připravovat na hodinu. Na dny, kdy jeho jedinou ochranou byla ledová chodba, kam se chodíval schovávat s ostatními šprty.