Ultimátum: Čas s tebou strávený |Newtmas AU|

Kapitola 7. - Krev, pot a zralá sláma s čokoládou

Krev zbarvovala křišťálově čistou vodu, která vytékala z kohoutku tak pomalu, že než se krev zastavila, ani nestačila naplnit umyvadlo.

Newt u něj stál, držel mu bradu, aby zuby necvakal, volnou rukou mu umýval zaschlou krev ze rtů a brady, kam stékala, když šli ke koupelně. Měl podezření, že za sebou nechal krvavou cestičku.

„Nešij sebou,“ zamumlal blonďák, jakmile sebou znovu škubl.

Štípalo to. Sice to nebylo tak příšerné jako působení vlastních slin, ale i ta ledová voda měla na ranky účinek. A Thomasovi se nelíbila jediná sekunda, kdy mu chlapec proplachoval ústa, jako by byl u zubaře.

Ale na druhou stranu se mu líbilo, že se o něj zajímal. Tu malinkatou část jeho samotného neskutečně těšilo, že se stal Newtovým středem pozornosti. Ale zbytek, který přemýšlel vcelku racionálně – i vzhledem k tomu, že teď nebyl schopen myslet skoro vůbec –, mu napovídal, že kdyby se neporanil, ani by se o něj nezajímal.

Mohlo uběhnout pět minut, hodina, ale klidně jen pár sekund a on by to nepoznal. Nevnímal, jak plynul čas. Sotva dokázal postřehnout, že ty ledové doteky studených dlouhých prstů zmizely.

„Už by to mělo být dobrý,“ řekl Newt o něco klidněji.

Thomas se otočil za jeho hlasem. Všiml si, že se přesunul k druhému umyvadlu, kde si smýval Thomasovu krev z rukou. Vypadal u toho soustředěně, přesto si všímal toho známého odlesku v čokoládově hnědých očích – jemu se leskly podobně, když byl myslí mimo tělo.

Pousmál se. Sledovat blonďáka, jak pokyvuje hlavou do rytmu jemu neznámé písně, bylo jako si odškrtnout důležitý bod programu. Líbilo se mu, že vlasy barvy zralé slámy, kterou někdo pokapal rosou, poskakovaly společně s každým dalším pohybem.

„Bolí to ještě?“ zajímal se.

Ani se na něj nepodíval. Dál sledoval své prsty, jako by to bylo to nejzajímavější ve vesmíru. A Thomas to chápal, taky z nich nedokázal odrhnout zrak.

Zavrtěl hlavou. Jakmile mu došlo, že ho nevidí, odpověděl slovně:

„Ne.“

„To nezní moc přesvědčivě,“ namítl Newt a natočil hlavu k levému rameni.

V tu chvíli, kdy ho probodl pohled těch tmavých očí, strnul v pohybu. Až v ten moment si uvědomil, že si prstem tiskl spodní ret, na němž se objevila kapička krve.

„V pohodě,“ zahuhlal tmavovlasý mladík a vytáhl levý koutek do pokřiveného úsměvu.

„To nedělej,“ upozornil ho a prstem mu opatrně vytáhl i ten druhý. „Říká se, že ti to tak zůstane.“

A Thomas si to moudro vzal k srdci. Sice věděl, že je to hloupost, že se to říká jen dětem, které jsou stále školou povinné a neschopné si samy utřít nos a mnohem problémovější části těla, ale od Newta to znělo jinak. Trochu jako od mámy, ale přitom měl pocit, že už z principu by ho poslechnout chtěl.

Newton Hayes v něm vzbuzoval respekt. Dokázal si představit, že by velel nějaké skupině, že by ji vedl. Věděl, že po intelektuální stránce by ho kdejaký velitel předčil, ale co se velitelských schopností týkalo, patřil mezi špičku.

„Měli bychom se vrátit. Minho už určitě blbne, frasák,“ prolomil to krátké ticho blonďák a stáhl mokré ruce zpátky.

Jakmile si je usušil do sportovního úboru – který obsahoval tílko, mikinu, jež byla dvakrát větší než on, a tříčtvrťáky, do nichž by se taky vešel ještě dvakrát –, sáhl do kapsy mikiny a podal Thomasovi kapesník.