Ultimátum: Čas s tebou strávený |Newtmas AU|

Kapitola 4. - Kamarádka na drby a plačky na rameni

Newt na něj hleděl jako na novoroční ohňostroj. Chybělo jen málo, aby měl ústa pootevřená tak, že by mu mezerou ve rtech mohla proletět zbloudilá moucha.

Ani Thomas z toho zrovna dvakrát nadšený nebyl. Vlastně toho litoval ihned, co to vyslovil. Nedokázal zastavit vzduch, co se tlačil skrze hrdlo, ani jazyk, který bez zaječích úmyslů vyslovoval to, o čemž ani nikdy nepřemýšlel.

„Běžec,“ zopakoval po něm Newt nevěřícně.

„Ano,“ přitakal rychle. Poté však rychle dodal: „Ne! Ne, to ne.“

„Takže nechceš být běžec?“

„J-já… řekl jsem hřebec. Ne, blbec. Však víš, co tím chci říct…“

Nevěděl si s tím rady. Zamotával se do vlastních slov víc a víc, nebylo to příjemné. Navíc ho znervózňoval samotný Newt – z nějakého důvodu, který připisoval hlavně nervozitě a obdivu, s ním nedokázal mluvit jako s ostatními. Newt jeho přítel nebyl, neznal ho, jen se párkrát viděli. To bylo vše.

Raději sklapl, aby z úst nevypustil nějakou další blbost. Bál se toho, že se Newt bude vyptávat dál, ale naštěstí se ukázalo, že je v něm mnohem více empatie a pochopení, než se domníval.

Blonďák se pokřiveně usmál do levého koutku a miknul ramenem, které bylo blíže nosu, jako by se chtěl poškrábat, nebo nenápadně odstranit hlen z jemného chmýří, jež by se nedalo nazývat knírem, ani kdyby změnilo barvu z blond na černou.

„Můžeš přijít na trénink, kdybys měl zájem,“ vyslovil po chvilce mlčení a opřel si paži o koleno.

„No… mám toho teď docela dost do školy…“

„Tommy… eh, nevadí ti, že ti tak říkám?“

Thomas na odpověď zavrtěl hlavou.

„Bezva. No, hele, nabídku jsem ti dal. Víš, kdy máme tréninky, někdy se klidně stav,“ dokončil.

Thomas byl rád, že nedodal „stejně se tam na nás občas chodíš koukat“, nebo „vím, že jsi ten úchyl, co nás sleduje, když se nám při běhu paří šunky“. Už tak se ztrapnil dost a další taková poznámka by ho mohla dostat do stavu, kdy by zapomněl, co je to komunikace a že ji vlastně ovládá.

Znovu pokýval hlavou. Byla to nejjednodušší možnost odpovědi. Nechtěl, aby z něj vylítlo něco dalšího, čeho by mohl později litovat. Něco typu „a to je barva, nebo přírodní“ by ho mohlo stát šanci seznámit se s blonďákem blíž.

Newt se znovu podíval před sebe. Thomasovi to nevadilo, alespoň z něj trocha té nervozity opadla, ale tu malinkou část duše, která toužila být obdivována a mít tolik pozornosti, kolik si ani nezaslouží, to ranilo. A jemu se líbilo, že mohl počítat pihy kolem očí. Uklidňovalo to.

Dál už však nemluvil. Newta pobavil svou hloupostí dost, bylo načase zvednout kotvy a vrátit se na kolej, dokud jsou ti tři střízliví. Věděl, že o Arise ani Terezu se bát nemusí, ti vše berou zodpovědně, ale hlídat Rachel je jako… kdyby měl hlídat sám sebe. Byla jako jeho ženská verze. A o to rychleji chtěl být u ní.

„Už budu muset,“ vyhrkl a vyšvihl se na nohy.

Ani tentokrát se na něj blonďák nepodíval. Sledoval pouliční světla ve tmě, reflektory jedoucích aut. Ale vnímal ho, poznal to podle koutků, které se vytáhly k vráskám od častého usmívání, jež se táhly od nosu až k ďolíčkům.

„Zase někdy, Tommy,“ rozloučil se s ním stejně mile, jako s ním doposud mluvil, a koutkem oka se přece jen podíval.

„Ahoj… Newte,“ oplatil mu s nervózním úsměvem, otočil se na patě a vyšel zpátky dovnitř, aby ho to nelákalo si k blonďákovi znovu sednout a vyzvídat.