Ultimátum: Čas s tebou strávený |Newtmas AU|

Kapitola 12. - Bez sáčku to do rukou neber, pak mě nechytej za ruku

Ven z učebny ho táhla za sebou. Thomas děkoval všem bohům, kterým člověk směl věřit, za to, že mu dnes nadělili takové štěstí. Antropologie jim odpadla, což znamenalo, že se nemusel trápit tím, jak vedle Rachel vypadá na veřejnosti, kde to mělo být vidět nejvíce, a směl ji propustit k šatní skříňce. Byl tu jen jeden problém, s nímž musel v každém případě počítat – totiž to, že to ona drtila ruku jemu.

Sotva jí stačil. Ani s ní nemohl srovnat krok. Byl rád, že tohle Minho neviděl. Asi by už neměl místo mezi běžci, kdyby byli svědkem toho, jak sebou nechává zametat. Navíc od holky, která sice vypadá na to, že by ho přeprala, ale ani velikost stehen a šířka paží nebyla vše. Ale kdyby se prali, prohrál by. To věděl jistě.

„Bážo!“ ozvalo se poloprázdnou chodbou.

V ten moment, kdy mu došlo, komu ten hlas patří, doufal, že se na místě propadne do země. Naštěstí se Rachel zastavila a trhla jím k sobě tak elegantně, že to vypadalo, že ho chtěla spíš povalit na zem.

Zarazil paty do země, zpevnil celé tělo, aby ho nezradilo při předklonu. Zastavil se právě včas, Minho se zrovna prodíral tou skupinkou holek, které se odmítaly scházet kdekoli jinde než ve frontě na toalety, a nadšeně na ně mával. Thomas nechápal, kde se v něm ten elán bral. Ještě před pár dny by vsadil nové ponožky na to, že je mu celý svět ukradený.

„A-ahoj, Minho,“ vykoktal. Mohl předstírat, že ho vidí rád. Nebo si to vnutit, aby to bylo přesvědčivější.

„Vás dohnat, to je fakt výzva,“ vyrazil ze sebe o poznání mohutnější mladík a poplácal Thomase na zádech. Těch posledních kroků, jež je od sebe dělily, udělal podezřele rychle. „Chystáte se někam? Na rande a tak?“

„No…“

„Vlastně plán nemáme,“ odpověděla Rachel za něj a přilepila se na jeho paži. „Chtěli jsme spolu trávit čas, nic víc.“

„Jdeme s partou do kavárny. Brenda nám udělá banánovej pohár. Chcete se přidat?“

Thomas nemohl uvěřit vlastním uším. Minho Park – ten Minho Park, nejpopulárnější kluk na škole – je zval do kavárny? Od Newta by to alespoň trochu čekal, nebo chápal, když už nebyl dobrý v jasnovidectví, ale Minho ho hodně překvapil. I tím, že nepozval jen ho, ale i Rachel.

Podíval se na svou přítelkyni. V koutku, kam se jeho duše nedostala, doufal, že odmítne. Musela vědět, že pokud tam celá Minhova parta, znamenalo to, že se tam ukáže i jeden konkrétní blonďák. Thomase nic neděsilo víc než to, že by se dnes ztrapnil i před ním. Mnohem víc, než už stihl za posledních několik dní.

Její úsměv se mu ani trochu nelíbil. Uvědomovala si to. A moc dobře. Ta holka si usmyslela, že mu ze života udělá hotové peklo. Slíbil si, že pokud tohle přežijí ve zdraví, poprosí ji, aby ho nezbila, až jí to bude vyčítat.

„Půjdeme rádi,“ odvětila a úsměv rozšířila. Ještě nikdy žraloka nepřipomínala víc.

Thomas se o úsměv alespoň pokusil. Ale jeho koutky sebou cukaly, jako by ani nechtěly, aby se od sebe rty odlepily. Odmítal ukázat víc, než stačilo k souhlasu. Tušil, že by nebylo slušné odmítnout, když už se Rachel vyslovila.

Budu takový i u oltáře, až k němu dojde?

„Guty,“ poznamenal Minho a znovu Thomase plácl – tentokrát po lopatce. „Sejdem se před kavárnou. Newt i Ben mají ještě hodinu, frasáci.“

„Rozumím,“ řekl jen. Těžko se mu hledala slova.

„A mimochodem, je fakt kočka,“ dodal šeptem tak nahlas, aby to slyšela i Rachel, a obešel si je. Nezapomněl Thomase plácnout ještě jednou, do zad, aby nebyly ochuzeny.