Ultimátum: Čas s tebou strávený |Newtmas AU|

Kapitola 23. - V čekárně pro zlomená srdce

Minho, zaznělo mu v hlavě. Co u něj dělala? Že by s ním domlouvala, aby ho vysadil na příští závody? Ne, o tom silně pochyboval. Sám jí několikrát říkal, že se ničeho účastnit nechtěl.

Podíval se na své společníky. Podle nakrčených obočí a nepřítomných pohledů poznal, že i oni se na to snažili přijít. Tereza byla o krok napřed; ta už si poklepávala prstem na ret, jako to dělávala vždycky, když něčemu začala přicházet na kloub.

„Myslím, že vím, o co jde," zamumlala po chvilce přemýšlení. „Neříkala něco o tom školním projektu? Myslím, že se o něčem takovém zmiňovala."

Thomas se zamračil. Nevzpomínal si, že by mu říkala, že má s Minhem makat na něčem do školy. A ani ta zpráva tomu nenapovídala. Ale bylo to nejlogičtější řešení - a jediné, které si hodlal připustit.

„Asi... asi jo," vykoktal a poškrábal se na zátylku. „Takže... planý poplach."

„Planej... cože?" ozval se Newt. „Frasáku, já tu mrznu, nedělej si ze mě prdel."

Ani on tomu zrovna nevěřil. Už jen kvůli té zprávě, co mu poslala. Ale honit se za ní až k Minhovi, to nemohli. Newt jistě věděl, kde bydlí, v tom by problém nebyl. Thomas se bál toho, co by viděl, kdyby překročil práh jeho bytu.

Rachel byla dospělá. Rozhodovala se sama za sebe. Ačkoli s některými jejími rozhodnutími nesouhlasil, nemohl nic namítat. Musela vědět, co dělá. A jako správný dospělý člověk za to nést následky.

„Neměl jsem tak vyvádět," řekl o něco pevnějším hlasem a podíval se na kamaráda. „Omlouvám se."

„Jestli budu nemocnej, nepřej si mě."

„Doprovodím tě domů."

„To bych ti doporučoval. Zatraceně, mně ty nohy asi upadnou."

Otočil se na Terezu. Nevypadala, že by měla v plánu cokoli namítat. Naopak; kývala hlavou, že s tímto souhlasí. Buď už nad jeho neustálým brbláním o blonďákovi baleťákovi zlomila hůl, nebo i jí vadila zima, která se stupňovala a stupňovala, když se nepohnuli pár sekund.

„Půjdu zpátky na pokoj," prohlásila Tereza a ukázala na ubytovnu. „Musím něco dodělat."

„Guty," přitakal Thomas. „My taky půjdeme."

Nemohl se dívat na to, jak se kamarád třese. Museli si pospíšit. Naštěstí se s Terezou dlouho neloučil, byla zvyklá na pápá a konec, proto to trvalo jen půl minuty, než zase stáli bok po boku u pouliční lampy.

„Ke mně je to daleko," zadrkotal Newt.

Měl pravdu. Thomasův pokoj byl mnohem blíž. Ale mohl si dovolit ho pozvat k sobě? Gally by měl být u rodiny, takže místo na spaní by měl, něco k zakousnutí by se taky dalo najít a jeho stará varná konvice uměla s vodou zázraky - ohřátá tekutina neznámo kam mizela pokaždé, když měl chuť na čaj.

A navíc, ani Thomasovi se nechtělo chodit daleko. Bylo rozhodnuto.

„Půjdeme ke mně. Není to tam tak luxusní jako ve tvým květinovým království -"

„To si vyprošuju."

„- ale budeme tam v teple. A možná zbyde čas na nějaký historky o naší koleji."

„Tu o boloních jsem slyšel," ozval se Newt okamžitě a zazubil se od ucha k uchu. Vypadal veseleji. Znatelně. „Ale vyslechnu si cokoli, co vymyslíš, Tommy."

Cítil nutkání ho alespoň podržet pod ramenem, aby mu pomohl nést váhu zmrzlého těla, když už se neodvážil ho vzít kolem pasu a nějakým kouzlem získat dost sil na to, aby tohohle svalnatého dlouhána unesl. Odolal však všem pokušením, které se snažily mu zamotat hlavu, a s rukama spojenýma za zády vedl kamaráda ke kolejím - bez doteku, beze slova.