Znič mě!

36.

o dva týdny později..

Hodně bych lhala kdybych tady tvrdila,že jsem poslední dva týdny nedělala nic jinýho kromě jedení,spaní a brečení.Přišla jsem si jak dospělé mimino,které zažívá rozchod a přitom jsem srdce zlomené ani neměla.Prostě mi chyběl Tyler.
Sice jsem toho stíhala v práci víc než normálně díky tomu,že tady nebyl a nezdržoval mě od ní,ale i tak to prostě nebylo ono.
Neměla jsem se u koho probouzet. Postel byla prázdná na což jsem nebyla už zvyklá. Vstávání nebylo tak veselé jako vždycky. Vůbec se mi nechtělo vstávat, když jsem věděla, že nedostanu tu svoji ranní pusu.
,,Myslím si,že by jsi za ním měla jet.'' usoudila Bell a podala mi do ruky horký kafe,který zahřívalo mé ruce,které byly zmrzlé.Léto už totiž skončilo a nahradil ho podzim,který byl studenější než obvykle.
,,Co když mě třeba nechce vidět?Nebo na mě nemá náladu?Poslední dobou mi neodepisuje na zprávy.'' sklopila jsem svůj zrak na svůj kelímek ještě s plným vnitřkem.Zdalo se mi,že chuť na kafe mě v poslední době nějak opustila.Jenže všechny tyhle pocity nebyly snad jen kvůli tomu,že by mi snad chyběl nebo snad jo?
 ,,A proto by jsi tam měla jet.Zjistit ,co se děje a proč ti sakra neodepisuje na zprávy.''Bell měla pravdu a proto jsem si rozhodla vzít dovolenou.Snažila jsem se to ututlat tak,aby se o tom Tyler nedozvěděl,protože by to bylo nejspíš až moc nápadný.

Po kratším popovídáním s Dylanem jsem se vydala k sobě domů a začala přemýšlet,co všechno si sbalím.Nevěděla jsem ani jak dlouho mám v plánu tam být,ale rozhodla jsem si sbalit pouze pár důležitých věcí.

Na letiště mě odvezla Bell s Dylanem a já se s nimi rozloučila.Nikdo z nás nevěděl,kdy se vrátím domů,ale jisté bylo to,že to rozhodně nebude trvat dlouho.Nějak jsem to v sobě cítila a popravdě se mi tam vůbec nechtělo.

Nastoupila jsem do letadla a už jen čekala až vzlétne.Nějak extra moc jsem se letadel nebála akorát mi přišlo nepříjemné přistávání.
Sluchátka jsem si pevně nasadila do uší a pustila si písničky.Jenže ani ne po půl hodině jsem odpadla a probudila se až u přistávání.

Podívala jsem se z okna a uviděla Chicago.Ve tmě vypadala moc hezky,ale New York byl prostě New York.Ten jsem si zamilovala už jen,jak jsem o něm uslyšela.

Na hotel jsem dorazila asi po půl hodině.Měl to být úplně ten samý hotel,co měl mít Tyler,takže snad na něj tady někde narazím.Jenže ten večer už jsem neměla náladu někam chodit a hledat ho po celém hotelu,takže místo toho jsem jen lehla do postele a usnula.

Ráno mě probudilo slunce,které mi svítilo do očí.Podívala jsem se na telefon a viděla pět zmeškaných hovorů od Tylera.Tak jsem se mu rozhodla zavolat zpátky.

,,Děje se něco?''řekla jsem rozespale.

,,Nic se neděje jen mi to v tenhle čas většinou bereš.Neměla by jsi být náhodou v práci v tenhle čas?''zeptal se a já se podívala na hodiny.Ukazovaly půl jedenáctý a já si uvědomila,že vlastně neví,že se oba nacházíme na stejném místě.

,,Bylo mi špatně,takže jsem zůstala doma.Co jinak máš dnes v plánu?''

,,Další konferenci,ale radši bych byl s tebou už v New Yorku.''povzdychl si.

,,Tylere?''

,,Ano?''

,,Běž do jedný kavárny na rohu tvého hotelu.Jednou jsem tam byla a bylo to tam skvělý.'' 

,,Dobře,tak já tam odpoledne zajdu.''
Musela jsem ho nějak odchytnout jinak bych ho taky nemusela ani potkat za tu dobu,co tu budu.A to bych vážně nechtěla.Přece jen jsem se sem netáhla takovou cestu kvůli něčemu,co by ani nevyšlo.

Tak nějak mi nedošlo,kdy odpoledne myslel,že tam půjde a tak jsem se rozhodla,že se tam vydám už teď.Oblékla jsem si na sebe svetr,džíny a přesto si dala kabát.Kavárna byla jen pár metrů od hotelu.Nikdy jsem v ní nebyla a až  poprvé jsem ji viděla,když jsem přijížděla.Šla jsem si sednout co nejvíc dozadu,aby mě neviděl,ale já zároveň viděla na dveře.

Objednala jsem si latte a začala tak nějak vyšilovat.Přepadaly mě myšlenky,že možná dnes nepřijde,protože konference se prodlouží a on bude unavený a nebo že se mu tam chtít nebude a tak se na to nakonec vykašle.

U dveří byl takový zvonek,který vždy zacinkal,když někdo přišel a já kvůli tomu měla furt hlavu naměřenou na dveře.Pak jsem ho,ale spatřila a mé srdce se v té chvíli zastavilo.Vypadal jinak.Tak nějak šťastněji než se mnou.Důvod jeho úsměvu byla jiná žena,která vedle něj stála a objímala ho.
Nevěděla jsem,co dělat.Jestli brečet a nebo tady ztropit nejvíc žárlivou scénu,ale nakonec jsem se z kavárny vytratila tak,že mě neviděl.

Nebo jsem si to aspoň myslela..

,,Faith?''Bylo divné slyšet jeho hlas v realitě po těch dvou týdnech.Jako by se čas zastavil a teď bylo jen na nás,co se stane.