Znič mě!

24.

Běžela jsem tak rychle dokud jsem mohla.Už jsem ani nemohla popadnout dech,protože jsem nechytla žádného taxíka,který by mně odvezl až před budovu,kam jsem nutně potřebovala.
Ten několika hodinový let,který jsem podstoupila dvakrát,musel stát za to.
Tak nějak jsem to cítila a taky v to doufala.

Odpočinout jsem si mohla až ve výtahu,který jel až úplně do posledního patra.Takže jsem aspoň dobrý dvě minuty vydýchávala uběhnutý metry a nebo dokonce i kilometry.No rozhodně na mě bylo dost i jen pár metrů,protože má kondice nebyla vůbec dobrá.
Z výtahu jsem přímo vylítla a běžela ke konečnému cíli.A to byla Tylerova kancelář.Bez zaťukání jsem vtrhla dovnitř a uviděla Tylera s nějakou ženou.Tyler ale nevypadal dvakrát potěšený,že jí vidí.Ani jeden mě nezaregistroval a tak jsem se snažila nenápadně odcouvat z kanceláře pryč.

Jenomže to bych nebyla já,kdybych do něčeho nenarazila.Ta skříň tam předtím rozhodně nebyla.,,Fai?''
Když mě oslovil Fai,měla jsem chuť rozbrečet se.Nikdo mi takhle hezky nikdy neřekl.

A ta žena se na mě podívala a s nechutí v obličeji se zpět obrátila k Tylerovi.,,Kdo je to?''

,,To je má přítelkyně,Fai.''řekl a já to celé s překvapeným výrazem pozorovala.Žena se na nás oba střídavě dívala a pak nakonec utekla s brekem.

,,Takže přítelkyně?''zeptala jsem se.

,,No,''podrbal se na zátylku.,,myslím,že by to tak špatný nebylo,ale teď se vraťme k tomu na co jsem se tě chtěl zeptat.Jak to,že jsi tu tak brzo?Vždyť si teprve před dvěma dny odletěla.''

,,Já vím,ale sestru i s Jackem jsme našli a já si něco uvědomila.''sklopila jsem pohled ke svým Converskám a zapomněla, jak mu to zdělit.Byla jsem tak nervózní,že i to nacvičování v zrcadle mi bylo k ničemu.
,,A co?''
,,Tak trochu těmámráda.''zamumlala jsem.
,,Cože?''nechápavě se na mě díval a já si povzdechla.Kdo by čekal,že to bude tak těžký.Na přípravu jsem měla dobrých patnáct hodin letu a dvě hodiny doma.
,,Mám tě ráda,Tylere.''zašeptala jsem.

Tyler jen stál a nic neříkal.Co když to necítí stejně?Co když jsem se teď totálně ztrapnila a on už se mnou nepromluví?
Bože..
Já jsem tak blbá.
,,Já..''začal a já pochopila,že tohle bylo špatný a že on to tak necítí.Vyběhla jsem z jeho knaceláře stejně jako před pár minutami i ta žena.

Bolelo to.

Tohle byl snad nejhorší pocit hned po zlomeném srdci.To,že toho člověka mám ráda a on ke mně nechová stejné city jako já vůči němu bylo...příšerný a bolestivý.

Tak nějak jsem to mohla čekat,ale i přesto jsem věřila a doufala,že právě tohle se nestane.Ale stalo a já právě běžím ulicemi New Yorku s brekem.Všichni se na mě soucitně dívali,ale já nechtěla soucit.

Chtěla jsem jen to blbé pochopení.

Odpoledne přišla Bell z práce a i hned mě objala.Na nic se nevyptávala a to já právě teď potřebovala.Žádné otázky,jen objetí.,,Co takhle si udělat holčičí večer?Dáme si masky,pustíme si film a sežereme spoustu jídla.''

,,To beru,ale jen kvůli tomu jídlu.''Bell se zasmála a začala chystat deky a polštáře,které poházela po naší pohovce.Já mezitím připravila misku plnou popcornu a ještě vytáhla naši krabici plnou převážně jen sladkostí.
Když jsme to měly hotové,obě jsme si sedly na pohovku a šly vybrat film.Samozřejmě,že jsme opět koukaly na nějakou slaďárnu,která mi teď zrovna dvakrát nepomáhala,ale to nemohla Bell vědět.

A i přesto,že to pořád bolelo,jsem se s Bell nasmála snad ještě víc,než kdy předtím.

,,Slyšela jsi to taky?''

,,Co?''nechápavě jsem se podívala na Bell,která vypadala zmateně.

,,Někdo zvonil.Jdu se tam podívat.''odkryla ze sebe deku a vstala.Po chvilce jsem matně zaslechla hlasy a uslyšela Bell,která se blížila zpátky.

,,To je něco pro tebe.''uculila se a sedla si opět na pohovku.Dojedla jsem poslední kousek popcornu a šla se podívat,kdo stál mezi dveřmi.Nemohla jsem uvěřit svým vlastním očím.
Co tu ještě chtěl?

,,Ty?''překvapeně jsem na něj koukala.