Život holky ze zámku

2. DEN

Z krásného snění mě vytrhla rána. Vyletěla jsem do sedu a vyděšeně se rozhlédla.

"Co se děje?!" vyhrkla jsem.

"Slečinko, omlouvám se vám, zapomněla jsem zavřít dveře a vzal je průvan. Ale stejně je čas vstávat. A tohle tady vám mám předat." okamžitě se ozvala Amálka a podala mi růži. Tentokrát čistě bílou.

"Ta je krásná od koho je?" zeptala jsem se, i když jsem tušila, ale chtěla jsem to slyšet.

"Dal mi ji pro vás mladý pan Kristián." odpověděla. Ano, to jméno mi nahned dokázalo vyčarovat úsměv na tváři. Okamžitě a bez protestů jsem vstala, převlékla se a provedla ranní hygienu. Nakonec jsem přičichla k novému přírůstku, co jsem strčila do vázy a utíkala na snídani.

-

V jídelně jsem každého pozdravila a věnovala mu úsměv, však do rozhovoru jsem se nijak zvlášť nezapojovala. Jen po očku jsem sledovala bratránka. Vždy se na mě usmál, když jsem pohledem zabloudila až k jeho místu.

Po snídani jsem utíkala k zámecké švadleně Karolíně, která mi představila svůj výtvor z mých látek. Když mi šaty ukázala, tajil se mi dech. Tak nádherné plesové šaty jsem ještě v životě neviděla. A jsou jenom moje! Dala jsem jí bohatou odměnu, za tak skvělou práci a poprosila jí o zabalení do krabice, že si pro ně nechám poslat.

-

Do zámku jsem nespěchala, vždyť jsem tam byla pořád. Poohlédla jsem se po okolí. Vlastně ani moje prohlídka nezačala, když jsem spatřila zatoulané kotě. Nalákala jsem ho do náruče a hladila ho, až začalo vrnět. Bylo heboučké, s bílou srstí a modrýma očkama, bylo hrozně krásné a roztomilé. Rozhodla jsem se, že si ho vezmu domů a nakrmím ho. Měla jsem strach, že by se tetička se strýčkem zlobili, ale doufala jsem v pravý opak.

Proto jsem hned, jak dorazila do zámku, přímo zašla i s kotětem do pracovny strýčka. Byla tam i tetička a oba divoce debatovali o plese. Jen jak mě spatřili, přestali mluvit a usmáli se.

"Dobré dopoledne tetičko a strýčku, jen jsem se přišla na něco zeptat, neruším?" optala jsem se.

"Dobré dopoledne, Johanko!" řekli oba naráz.

"Copak potřebuješ?" otázal se strýc.

"Jen jsem se chtěla dovolit, jestli si mohu nechat tohle krásné a neškodné kotě, prosím?!!" požádala jsem se psíma očima.

"No, když se o něj budeš starat, tak v tom nevidím problém." odpověděl strýček. Teď jsem jenom čekala na vyjádření tetičky. Teta se jenom usmála a řekla.

"To víš, že můžeš." Samou radostí jsem vystřelila z pracovny, aniž bych jim cokoliv řekla a odběhla ho předat Amálce, aby ho konečně nakrmila.

Nechala jsem si zavolat i posla Robina, který mi měl vyzvednou šaty od švadleny, předala jsem mu instrukce i pár mincí na cestu. Ani jsem se nestihla otočit a už jsem spatřila Cecilku, jak se ke mě blíží se zprávou, kterou jsem už dávno znala.

"Slečno podává se oběd." otočila se na podpatku a odešla. Po obědě mě na chodbě odchytil Kristián. Hned si ukradl polibek a pohladil mě po tváři.

"Dostala jsi růži?" zajímalo ho.

"Ano, děkuji ti." odpověděla jsem a pro změnu políbila já jeho. Ale z polibku nás vyrušilo vrznutí dveří. Okamžitě jsme se od sebe odtrhli a já se otočila směrem ke dveřím, v očekávání, kdo je tím vetřelcem. Ve dveřích stál Robin s velkou krabicí. Moje šaty!

"Robine, dej je, prosím, do mého pokoje, děkuji." řekla jsem a on poté zmizel z dohledu beze slova.

S Kristiánem jsem strávila odpoledne a podvečer. Skvěle jsme se bavili, povídali si historky, líbali se, smáli se a zase se líbali. Až to uteklo a byl večer. Po večeři jsem šla spát - tedy velmi brzo, ať mám na zítřejší ples sílu. Ale než jsem odešla, dozvěděla jsem se od tetičky, že ples začíná přesně ve čtyři odpoledne. Zítra tady bude dopoledne velký chaos. Když už jsem byla v posteli, tak jsem si ještě chviličku povídala s Amálkou. Většinou lamentovala, kolik práce všechny čeká a zároveň doufala, že všechno půjde v pořádku. Moc obdivovala moje nové šaty, které vybalila z krabice a oblékla na kostru figuríny, aby nebyly zmačkané. Po rozhovoru jsem jí popřála dobrou noc a ona mě. Jen co jsem zavřela oči, tak jsem abnormálně rychle usnula, spala jsem jako dudek. Tentokrát se mi nezdálo o Kristiánovi, tentokrát se mi nezdálo vůbec o ničem.