Život holky ze zámku

VÝHRUŽKA (40)

Dnešek byl dnem, kdy se měl konečně vrátit Edvard z nějaké důležité právnické konference. Těšila jsem se na něj. Měla jsem radost, že v domě opět bude jeho přítomnost. Sice jsem nebyla sama - Kristián tu zůstal, ale i tak. Potřebovalo to změnu. Od toho minulého zmateného rozhovoru jsme se na tohle téma víckrát nebavili.

Tedy, já jsem se nebavila, on chtěl znát mnoho faktů, pořád se jen ptal, ale já jsem odmítala cokoliv sdělovat. Byla mezi námi hrozně napjatá atmosféra! Když konečně přijel Edvard, přivítala jsem se s ním jako kdybych ho neviděla minimálně několik let. Též mě rád viděl - byl samý úsměv, však ho vzápětí přešel, když zahlédl Kristiána postávajícího na schodech v hale, za mými zády.

"Ráda vás vidím, Edvarde! Konečně! Jsem tak ráda, že jste tady, nemohla jsem se dočkat! Jaká byla cesta?"

"Děkuji, ušla. Já jsem také potěšen, že jsem tady s vámi. Moc jste mi chyběla! Něco jsem vám přivezl." pochlubil se.

"Zdravím." vmísil se Kristián do rozhovoru, dosti ledově.

"Dobrý den." odvětil Edvard, ale bylo znát, že z toho není dvakrát nadšený.

"To jste si nemusel dělat škodu."

"Ale prosím vás, pro vás všechno. Věřte tohle nebyla škoda, ale úplná radost!" prohlásil. Potom se omluvil, šel se po dlouhé cestě převléknout a vybalit. Zachytila jsem Kristiánův pohled.

"Co je?" nevydržela jsem to.

"Proč se na něj tak usmíváš? Doufám, že ho brzo pošleš tam odkud přišel! Nemůže tady bydlet!"

"Co? Proč bych to dělala? Chci, aby tady bydlel, a to se nezmění jen proto, že ty doufáš nebo chceš. Kristiáne, přestaň se tahle chovat!" odpověděla jsem a opustila halu. Věřím jen, že ho tohle období, tahle náladovost, tohle chování pustí! Usadila jsem se v salónku a čekala až přijde dlouho očekávaný Edvard. Když velice dlouho nešel, bylo mi to divné. Přemýšlela jsem. I kdyby se šel najíst, musel by tu dávno být. Kde jen je? Šla jsem za ním. Už jsem se blížila k jeho pokoji, když jsem zaslechla hlasy. Schovala jsem se za roh před chodbou, kde debatovali - Kristián a Edvard.

"Jsem velice rád, že vás konečně poznávám. Tolik jsem o vás slyšel." začal Kristián.

"Potěšení je na mé straně."

"Vážně zde bydlíte?"

"Ano. Mohu být tak zvídavý a optat se s kým mám tu čest?"

"Ach, omlouvám se. Mé jméno je Kristián, nevlastní bratr Viktora a snoubenec Johany." prozradil. Cože? To nemyslí vážně! On mu vážně řekl, že je můj snoubenec? Slyšela jsem dobře? Nastalo ticho.

"Kristián, slyšel jsem o vás, Viktor mi jednou o vás vyprávěl."

"Vážně? No to bych nečekal." podivil se bratránek.

"Ano. Říkal, že jste ubohej spratek!" odpověděl. I když to bylo ošklivé, Viktorovi podobné, musela jsem se ušklíbnout.

"Co by si můj bratříček nevymyslel." odvětil.

"Jak jste říkal, že jste zasnoubeni, to jste žertoval, že?"

"Vypadám na to snad? Proč bych to dělal? Požádal jsem jí před pár dny o ruku. Ale vy si už nemusíte dělat úsilí. Řekla mi, že jste do ní zamilovaný! Upřímně? Nelíbí se mi to!"

"To mě však nezajímá. Zeptám se jí sám. Uvidíme."

"Co si myslíte, že vám asi odpoví? Chcete se ponížit? Být vámi koukám vyklidit pole! Tuhle bitvu jste prohrál!"