Život holky ze zámku

NEPŘÍJEMNÝ HOST (24)

Ráno. Další probuzení do nejistoty, nevědomosti, strachu a bezmoci. Kdy to už skončí? Vstala jsem, převlékla se, svázala si vlasy a šla se nasnídat. Byla jsem zvědavá, co mě čeká, aspoň z Viktorovy strany. Včera nepochopitelně odešel beze slova. Co jsem z toho měla rozpoznat? Tenhle týden je příšerný - celý.

Smrt tchána, ta hnusná věž, rozhovor s manželem a co mě čeká dál? Co bude dalšího? V jídelně Viktor byl, ale nejedl. Stůl kolem něho byl prázdný. Zasedla jsem na své místo. "Dobré ráno." pozdravila jsem ho. Trhl sebou - byl zase mimo.

"Dobré." odpověděl a zahleděl se někam ven z okna, přitom popíjel kávu. Pozorovala jsem ho.

"Co sis včera musel tak náhle zařídit?" optala jsem se ho.

"Co?" vytrhl se z přemýšlení. O čem pořád přemýšlí?

"Můžeš mě vnímat? Co jsi včera zařizoval, tak na večer?"

"Ale nic, jen něco pro obchod." odpověděl docela vyhýbavě. Lhát umí, o tom jsem se dávno přesvědčila, ale nyní mu to vůbec nejde.

"Co se děje?"

"Nic."

"Nelži, vím, že ano!"

"Nic se neděje! Pochop to. Dej mi s tím pokoj! Už žádné otázky, jasné?!" vykřikl. Žádné otázky? To se ještě uvidí. Nedám mu pokoj, do té doby, než zjistím, co se děje!

"Kdy bude pohřeb?" optala jsem se z jiného soudku, ale z velice smutného. Pohlédl konečně na mě a pak na prázdnou židli, kde sedával Ludvík.

"Nevím. Mám s tím problém, bohužel." oznámil. Problém?

"Jaký?"

"Finanční. Některé obchody poslední dobou vůbec nešly. Prodělal jsem mnoho peněz a teď, je to nedůstojné, ale nemám na to, abych pohřbil vlastního otce! Je to příšerné a stydím se." svěřil se, se svojí obavou. To jsem netušila. Věděla jsem sice, že nějaké finance byly promrhány, ale že nebude ani na pohřeb, to mě překvapilo - nemile.

"Strýček ti půjčí, nemusíš se bát." nadhodila jsem možnost.

"To by mě hanba fackovala! Byl to můj otec, a když nemám ani na jeho pohřeb, co jsem to pak za syna? V tolika věcech mi pomohl, poradil, co všechno mě naučil a já se mu tahle odvděčím? Proč si ho Bůh vzal k sobě teď? Proč?! Nevím, co dělat."

"Vždyť ti to říkám, strýček ti půjčí a určitě rád. Je to rodina, nebude to žádná hanba." snažila jsem se mu to rozmluvit.

"Johano, pochop mě. Pro tebe to nic není, ale pro mě to bude ostuda. Když si mám půjčit peníze, tak od někoho cizího." prohlásil a zahleděl se opět z okna. Namazala jsem si chléb máslem a posypala trochu solí.

"Ty jsi už jedl?"

"Co? Ano, jedl. Dobrou chuť." popřál mi. Zajímalo by mě, co má za lubem. To není jen tak, aby byl duchem nepřítomen. Nasnídala jsem se. Viktor, se mnou chvíli setrval - mlčky, a pak odešel, prý do pracovny. Neměla jsem, co na práci. Hledala jsem různé činnosti, kterými bych se mohla zabavit. Ale moc jsem tomu nevěnovala pozornost, spíše jsem přemýšlela nad Viktorem. Nad tím, co se to tady děje. Všechno se sesypává, nic nedrží tak, jak by mělo.

Hodiny se vlekly, ale byli jsme už i po obědě. Viktor byl roztěkaný, nevím, co dělal v pracovně, ale byl nesvůj. Možná i rozčilený? Snažil se to maskovat, ale moc mu to nešlo. Pořád pozoroval hodiny. Na co čekal? Tyhle a ještě další otázky se mi proháněly hlavou po celý oběd. Po jídle stál u okna v jídelně nebo pochodoval. Sem a tam. Pozorovala jsem ho. Jeho černé vlasy byly nedbale rozhozené. Černá rozhalená - do půli hrudi, košile zastrčená v béžových kalhotách. Slušelo mu to.