Život holky ze zámku

ROZHODNUTÍ (9)

Na návštěvě u Gustava jsem byla už týden, a za ten týden jsem vážně hodně přemýšlela. Také jsem dospěla k závěru, že se nechám rozvést. Tahle to už dál nešlo. Byla jsem naprosto zoufalá, bála jsem se vlastního muže a bil mě hned jak nebylo po jeho. Věčně křičel a ztrácel kontrolu. Prostě jsem neměla na vybranou.

Zrovna jsem ležela na lenošce a držela knihu, když jsem zaslechla něčí kroky. Patřily mému hostiteli Gustavovi. "Hledal jsem tě, Johanko." řekl s tykáním, na které jsme během návštěvy přešli.

"Potřebuješ něco, Gustave?" zeptala jsem se ještě nepřítomně.

"Ano. Potřebuji si s tebou promluvit."

"O čem? Stalo se něco?" zeptala jsem se překvapeně. Začali mě napadat ty nejhorší věci.

"Ano, stalo se a pořád nevím co, tak se tě na to musím zeptat. Co se s tebou děje? Už týden tady chodíš jako duch. Bloudíš po chodbách, nesměješ se, jsi pořád smutná. Johanko, jsem velice rád, že jsi tady, opravdu strašně rád, ale... Jaký je pravý důvod, že jsi tady? Vidím to na tobě, že něco není v pořádku!" pravil se starostmi. Vzdychla jsem.

"Gustave, doufala jsem, že nic nepoznáš. Já nevím jak začít. Je to celé nějak složité."

"Neboj se, řekni mi to. Třeba ti můžu nějak pomoci." řekl s nadějí v hlase.

"Ty mi nepomůžeš. To si musím vyřešit sama, ale prozradím ti to. Tak tedy, jak jistě víš, provdala jsem se za Viktora. Prvních pár měsíců to bylo úžasné, ale potom nám to nějak přestalo klapat, byl podrážděný a když jsem neudělala to, co mi řekl, tak na mě vztáhl ruku. Vždycky, když ho chytila taková divoká nálada. Mění se jak počasí. Psychicky jsem to už nevydržela a utekla jsem od něho ve chvíli, kdy nebyl doma. Jako dobré útočiště mě napadl tvůj domov. Nezlob se na mě, prosím."dořekla jsem. Chvíli jen tak koukal a mlčel.

"Nezlobím se, ale mohla jsi mi to prozradit hned na začátku, Johanko. A co rozvod? To potom budeš volná a v bezpečí. A klidně tu můžeš pobývat i nadále. Budu jen rád." řekl s úsměvem.

"Taky mě to napadlo - rozvést se. Ale,... asi máš pravdu, hned zítra zajedu do města k advokátovi a podám žádost o rozvod." konečně jsem byla rozhodnutá.

-

Druhý den v deset dopoledne jsem vyrazila k advokátovi. Cesta do města trvala asi necelou hodinku. Když jsem dorazila před budovu, kde sídlili velice dobří advokáti, byla jsem velice nervózní. Právník, u kterého jsem byla objednaná, se jmenoval Albrecht a kancelář měl ve třetím patře. Vystoupila jsem těch pár schodů a před dveřmi chvíli okolkovala. I když mi Gustav nabízel doprovod, odmítla jsem. Nadechla jsem se a zaklepala. Po vyzvání jsem vstoupila.

"Dobrý den, vy jste paní Johana, že?" zeptal se právník.

"Ano, dobrý den."odpověděla jsem.

"Už vás očekávám, psala jste dopis...Posaďte se. V dopise jste se zmínila, že potřebujete pomoc, ale nechtěla jste to psát. Tak tedy prosím, co potřebujete?" konstatoval a ptal se najednou.

"Ano, přesně tak. Důvod proč jsem tady, je, že se chci nechat rozvést se svým manželem. Víte pane Albrechte, máme mezi sebou nějaké nevyřešitelné problémy a už spolu nemůžeme jednoduše žít v jednom domě." řekla jsem to hlavní z celého problému.

"Ano, jistě a váš manžel nemohl přijít? Ale to by měl." řekl a začal hledat příslušné formuláře.

"Aha, to jsem netušila. Omlouvám se."

"Nevadí, stane se, tak tady jsou připravené formuláře, to mi musíte podepsat a pozítří přijďte i s manželem. Přijďte prosím vás, ve dvě odpoledne." řekl a stále hleděl do formulářů.

"Ale to nejde!" vyhrkla jsem.

"Copak? Je v tom nějaký problém?" zeptal se nechápavě.

"Ano je. Totiž, víte, pane Albrechte, já se s ním nemohu sejít. No, protože, já mám z něho strach. Prostě to nejde, nezlobte se."

"Tak to samozřejmě chápu. Nebojte se, tak tedy vy přijďte ve dvě, jak jsme se domluvili a váš pan manžel přijde o dvě hodiny později. Vůbec se nepotkáte. Vyhovuje?" zeptal se.

"Ano, jistě děkuji vám mnohokrát." poděkovala jsem a rozloučila se. Jen co jsem vyšla z budovy a nasedla do kočáru, hned se mi ulevilo. Mezitím jsem dojela do prozatímního domova a byla jsem velice spokojena s tím, co jsem provedla. Taky jsem se dost sblížila s Gustavem za ten týden. A dokonce došlo i na pár nečekaných polibků z jeho strany. Když jsem s Gustavem, jsem v tu ránu úplně jinde a neřeším vůbec žádné problémy.

-

Dnes byl právě den, kdy začíná rozvodové řízení a měla jsem se dostavit už za čtyři hodiny! Jsem tak nervózní! V poledne byl lehký oběd a po jedné jsem vyrazila, abych na druhou byla tam.

Do tří hodin to bylo hrozné, probírali jsme samé formality dopodrobna. Hrůza, ale už jsem to měla za sebou. Když jsem konečně vyšla z budovy, spadl mi kámen ze srdce, ale zároveň mi přeběhl mráz po zádech, protože se mě zmocnil nepříjemný pocit. Takový jako, že mě někdo sleduje. Každou chvíli jsem se otáčela, ale nikdo za mnou nebyl! Bylo to velice divné. I když jsem dorazila do domu Gustava, ten pocit se mi opět vrátil. Že bych si to jenom vsugerovala?

U večeře jsem Gustavovi a jeho otci, který také znal pravdu, řekla, jak to u advokáta proběhlo. Potom jsem šla spát. Tento den byl konečně za mnou. Byl velice těžký a nepříjemný.

-

Dopoledne, tři dny poté, když jsem byla s Gustavem v parku, jsem se mu svěřila, že mám takový nepříjemný pocit, jakoby mě někdo sledoval. "Vážně? Já také, poslední čtyři dny, mám takový pocit, že mě někdo sleduje." evidentně si dělal starosti. Byl zamračený a přemýšlel.

"Copak? Proč myslíš, že nás sledují?" zeptala jsem se.

"To opravdu netuším, ale neboj, zjistím to. A to brzy!" řekl, políbil mě a zamyšleně odešel. Zůstala jsem tam sama. Aspoň jsem si myslela, dokud se mi nevrátil ten pocit. Měla jsem strach a bála se. Radši půjdu a zbytek času strávím v domě, snad se toho pocitu zbavím, pomyslela jsem si. Pocit sice zmizel, ale po celý den jsem byla nejistá.

U oběda jsme byli pouze dva, a to já a kníže Dalibor. Velice nezvyklé. Až po večeři jsem se dozvěděla, kde Gustav byl. Svěřil se mi ve společenské místnosti. "Johanko, už to vím!" vyhrkl.

"Gustave, co víš a kde jsi byl přes oběd? Chyběla mi tvá společnost." ozvala jsem se.

"Odpusť mi, ale musel jsem něco zařídit a už vím, kdo nás dal sledovat!" řekl s úsměvem.

"Někdo nás dal opravdu sledovat?! Kdo? Kdo to je, Gustave?" zeptala jsem se strachem.

"Viktor." odpověděl a úsměv mu spadl z tváře.

"Cože? Viktor... Co budeme dělat?" optala jsem se s hrůzou.

"Neboj, mám plán. Odjedeme odtud." řekl s vážností.

"Kam? Kam chceš odjet? Mám hrozný strach, Gustave."

"Nemusíš se bát, to zvládneme. Odjedeme k mému příteli. Jmenuje se Maxmilián a už jsem ho kontaktoval. Můžeme přijet kdykoliv. Tak se připrav, ráno odjíždíme!" dořekl s úsměvem.

"Tak já si půjdu zabalit, dobrou noc." řekla jsem a políbila opět zamyšleného Gustava.

"Ano, jdi, dobrou a brzo ráno na viděnou." rozloučil se a odešel opačným směrem než já. V pokoji jsem balila, vzdychala, přemýšlela, plakala a nakonec i usnula.